Pro ně a kvůli nim

Slunce se líně šplhalo na tokijskou oblohu, pro někoho příliš brzo a pro někoho právě včas, aby vstoupil do nového rána. Poklidný začátek možná ne tak klidného dne. Hrnek slabě cinknul při srážce s talířky v dřezu, když jsem jej opatrně položila k nim a pokračovala do koupelny, zatímco Tadashi ještě dopíjel svoji kávu. Jako už tolikrát jsem si téměř automaticky, ale pečlivě zaplétala vlasy do drdolu, abych se vzápětí ve dveřích těsně propletla kolem Tadashiho a vrátila se do kuchyně umýt nádobí od snídaně. Ráno to u nás vždycky byla taková dopravní špička, neustále přecházíme z pokoje do pokoje chystajíce různé věci, abychom se na chvíli zastavili u snídaně a pak zase pokračovali dál. „Dneska začínáš tou poradou?“ Zeptala jsem se nasazujíc si náušnice, zatímco Tadashi si kousek vedle vázal kravatu. „Bohužel… To zas bude hodinka byrokracie.“ Povzdychnul si, jen jsem se usmála a otočila se k němu. „Kdyby jen hodinka, hm?“ Ušklíbla jsem se a upravila mu kravatu. „Ty mi to snad přeješ.“ Zašklebil se na oplátku, načež mě letmo políbil. „Kdepak, budu na tebe myslet – až skončím přednášku.“ Dodala jsem a zmizela do kuchyně. Poslední dobou jsem trávila většinu času přednáškami a papírováním. To první byla aspoň naplňující činnost. Můj poslední parťák a podřízený po povýšení odešel na jinou pobočku a od té doby jsem s nikým na stálo nepracovala, spíš jen tak nárazově a s vyššími šaržemi. Teď jsem pro změnu trávila dny na akademii jako přednášející – ničit iluze nových kadetů a zároveň je motivovat, hezká a bezpečná práce. Tadashi teď taky prožíval klidnější období – žádný nebezpečný ghoul, který by si žádal zásah zvláštního vyšetřovatele, spíš jen teoretické porady a plánování, což mohla být trochu nuda, ale v naší branži bychom si na klid neměli stěžovat.

„A to by bylo pro dnešek vše. Nějaké dotazy?“ V aule se zvedlo několik rukou, několik zvídavých i provokativních dotazů. Na jednu stranu mě vždycky potěšilo později na centrále potkat staré známé tváře z akademie, ale možná o to horší bylo vidět je umírat v terénu – mrtví beze jména, bez tváře, mrtví, které jste znali, život jako život, ne? A přesto v tom byl rozdíl. Vyšla jsem před budovu akademie a na moment se zastavila. Bylo lehce zataženo, ale i tak docela teplo, téměř ideální počasí pro menší procházku. V kabelce se mi rozeznělo naléhavé zvonění mobilu, dneska asi procházka nebude na pořadu dne. A taky nebyla. „Ne, už jsem skončila, žádný případ teď přidělený nemám.“ „Tak už máš.“ Ozval se hlas v telefonu. „Trochu si pohni, za hodinu je meeting vyšetřovací skupiny a ty ji prý vedeš.“ Není nad stručné info od kolegů. Když jsem dorazila na centrálu, měla jsem dobrou čtvrthodinku, abych se seznámila s případem a ujistila se, že mám pro meeting všechny podklady. Jak jsem později zjistila, moje skupina zahrnovala jednoho vyšetřovatele první úrovně a dva vyšetřovatele druhé úrovně, měla jsem zkrátka zaučit méně zkušené. Soudě podle toho to měl být jednodušší případ, ale první zdání často klame. „Tak tedy… jsem vyšetřovatelka přidružená ke zvláštní třídě Kagawa Shiho a v rámci tohoto vyšetřování budu vaše přímá nadřízená. Nicméně, netrapme se přílišnými formalitami, těším se na naši spolupráci, Watabe san, Yoshimoto san, Suzuki san.“ Téměř sborová odpověď mých kolegů zahájila onen meeting. Vlastně šlo o celkem nevšední záležitost, první okrsek byl jakožto hlavní „hnízdo Holubů“ nejméně vyhledávanou lokalitou, co se ghoulů týče. Rozhodně nechci tvrdit, že by zde žádní nebyli, ale to mluvíme o výjimkách, kdo by taky chtěl žít téměř v srdci CCG? Nicméně, poslední dobou se zvýšila aktivita v některých částech okrsku a zdálo se, že se tady přece jen nějaká skupina usadila. Byly to spíš nárazové akce, nicméně i ty nesly oběti a zmařené lidské životy. „To je všechno, co máme?“ Prohlásil trochu rozčarovaně Yoshimoto, když jsme prošli celou složku případu - krom lokalit, hlášení o nalezených tělech a pár vzorků kagune toho skutečně moc nebylo. „Bohužel, každopádně, mapa postižených míst je dobrý základ. Může jít o čistě náhodný výběr, ale také o určitý systém.“ Odpověděla jsem, ale soudě dle Yoshimotova výrazu ho má slova zmátla ještě víc. „Pohyb ghoulů v centrálním okrsku je dost zvláštní.“ Řekl Watabe zamyšleně. „Spíš je to pěkná blbost, jako padnout CCG do náruče.“ Vstoupila do toho Suzuki, zdánlivě křehká slečna, která ale pro slovo nikdy nešla daleko. Místností se na moment rozhostilo ticho. Chvíli jsem je nechala přemýšlet, jistě, mohla jsem zadat úkoly, vyložit strategii a nechat je to mechanicky provést, ale takhle se člověk nic nenaučí. Chtěla jsem, ať s něčím přijdou sami, ať zapojí všechny své znalosti, svůj úsudek a intuici. „Třeba neměli na výběr…“ Ozval se najednou Yoshimoto s určitou nejistotou v hlase. „Proč by se přesunuli zrovna sem? To nedává smysl, snad jen dvacet trojka by byla horší volba.“ Nesouhlasila Suzuki, ale Watabe nakonec Yoshimotově nesmělému návrhu dal formu. „Pokud se nějaká skupina přesunula z jiného okrsku, mohl by být patrný pokles obětí v dané lokalitě. Srovnáním záznamů bychom mohli vystopovat jejich původ.“ Jen jsem se pousmála. „Dobře, bude třeba kontaktovat ostatní pobočky, co dál?“ Pobídla jsem je. „Průzkum postižených lokalit?“ Dodala líně Suzuki. „Fajn, tak je čas přejít k činům.“ Odsouhlasila jsem jejich nápady. „Vezmu si ta hlášení z jiných okrsků.“ Oznámil Watabe pohotově už napůl na odchodu. „Pro jednoho toho bude dost.“ Významně jsem se podívala na Yoshimota a Suzuki, reakce na sebe dlouho nenechala čekat. „To ať mě radši pokouše ghoul, než se nechat pohřbít pod lejstry.“ Zašklebila se Suzuki a Yoshimoto jen pokorně přijal, co mu zbylo. Mattaku, skoro mi připomíná Tadashiho. Pomyslela jsem si, Suzuki disponovala podobně neobroušenou suverenitou jako dřív on, zatímco Yoshimoto zřejmě pochyboval o každém ze svých nápadů a Watabe? Ten se zdál být nedotčený přítomností těch dvou. Nakonec, různorodost dělá věci zajímavější.

Následující dny byly téměř jako přes kopírák. Zatímco Watabe a Yoshimoto shromažďovali a porovnávali údaje ze sousedních okrsků, já se Suzuki procházela místa činu a to minimum, co by se s nadsázkou dalo nazvat důkazy. Pak spěšný meeting a byl zase večer, jako kdyby snad všechen čas mizel v černé díře. Jelikož to v mnoha případech zavánělo přesčasy, a ne jen kvůli tomu, nikdy jsme si s Tadashim nebrali práci domů. Náš byt měl být pro oba útočištěm, oázou klidu v tom neutuchajícím zmatku. Ale práce občas domů přichází jako nezvaný host. Ten den jsem po večeři ještě seděla v obyváku, na stole hrnek s téměř vychladlým čajem a v ruce bloček a tužku. Tadashimu neuniknul můj nepřítomný pohled ani řádně odstátý zbytek čaje. „Tentokrát tě to nějak žere.“ Jeho hlas mě vytrhnul ze zamyšlení. Jen se pousmál, když viděl moje chvilkové zmatení. „Nah, promiň, nemůžu si pomoct, něco mi tam prostě nesedí.“ Přiznala jsem lehce popuzená momentální stagnací vyšetřování. Tadashi na to nic neřekl, jen vzal můj hrnek a odešel. O chvíli později se vrátil se dvěma hrnky s čerstvě uvařeným čajem. Položil je na stůl a přisedl si ke mně, aby viděl do mých poznámek. „Tak ukaž.“ Jednou je všechno jasné, jindy zase složitější, ale i když nás ta práce o mnohé uměla připravit, stejně tak nás sbližovala.

Druhý den ráno jsem si trochu přivstala, abych mohla dohledat ještě staré modrotisky oblasti v blízkosti zasažených míst. S Tadashim jsme večer předtím prošli aktuální mapy a výsledky mých obchůzek a pak mi konečně došlo, co za nesrovnalost mi nedala spát. Na aktuálních mapách už ty přístupové cesty nebyly zakreslené, jelikož šlo o roky nepoužívané a rizikové zkratky a chodby napojené na z části zhroucenou podzemní síť tunelů, ale v původních výkresech ještě byly v celé své kráse. Podzemí by bylo ideálním úkrytem nemluvě o umístění, které nápadně zapadalo do výběru jejich „revíru“. Když dorazila moje svatá trojice, na stole ležely nové materiály. „Přišel čas někam to posunout. Čeká nás celkem rozlehlá oblast, proto jsem požádala o podporu druhého vyšetřovacího týmu, takže než dorazí, máte čas prostudovat si to.“ Oznámila jsem jim a ukázala směrem na složky u každého z nich. Možná mírný šok takhle po ránu, když očekáváte další den plný papírování a teoretizování, ale všichni tři se rychle vzpamatovali. Bylo jasné, že Watabe si jako vyšetřovatel první úrovně připadal ve výhodě, tohle by taky mohla být příležitost prokázat, jak je spolehlivý a schopný vést samostatné vyšetřování, ne? Suzuki byla zjevně spokojená, monotónnost posledních dnů jí očividně nebyla po chuti. A Yoshimoto? Pozoruhodná směsice odhodlání a obav. Později toho dne jsme obsadili stanovený prostor a rozdělili se do skupin po třech až čtyřech lidech v závislosti na hodnostech, aby byly všechny vyrovnané a soběstačné. „V některých částech pravděpodobně vypadne signál, proto zbytečně neriskujte a snažte se udržet komunikaci.“ Všem ve sluchátku zazněly poslední pokyny, načež se každá skupina vydala stanoveným směrem. Já měla na starost strategický postup a komunikaci, takže jsem zůstala společně s jedním technikem na určeném stanovišti a sledovala jak plány, tak pohyb jednotlivých skupin. Mimo střetu s ghouly mě trápil akorát stav terénu. Měla jsem obavy, aby nedošlo ke zhroucení vzpěr či jakékoliv jiné havárii, ale postup byl zatím hladký. Asi za dvacet minut došlo k prvnímu střetu a pak to šlo ráz na ráz. Za chvíli už nebyla skupina, která by se nepotýkala s ghouly, ať už to byl přímý boj, nebo pronásledování. Každopádně, zdálo se, že jde o slabší exempláře, maximálně A, spíše B. Všechno šlo bez problému, dokonce se podařilo nějakého toho ghoula zadržet, aby nám později mohl poskytnout informace o svojí skupině. Ne že by z ní moc zbylo, ale i přesto, pohyb ghoulů v okolí ústředí CCG by ty nahoře určitě zajímal. Zatímco se ostatní skupiny stahovaly z podzemí, jedna přece jen ještě nebyla s prací hotova. Náhodou to byla ta, ve které mimo lidi z „dvojky“ byli i Suzuki a Yoshimoto. Průběžně mi podávali hlášení o situaci, stíhali dva ghouly, zřejmě B nebo slabší, což je vedlo jednou z podzemních odboček do již vyklizené části. Po chvíli se ale přerušilo spojení, neodpovídal ani jediný člen skupiny. Tohle není dobré… „Kotobuki, jak jsme na tom se signálem?“ Zeptala jsem se technika, zatímco ve mně vzrůstalo znepokojení. „Žádné anomálie, měl by sahat ještě dobrý blok za jejich pozici.“ Informoval mě, to jsem ale nechtěla slyšet. „Oi, Shiho san!“ Vyrušil mě hlas velitele druhého týmu. „Už jste navázali kontakt?“ Zeptal se a já musela podat znepokojivou odpověď. „Dobře, vrátím se pro ně.“ Navrhnul bez otálení. Jen jsem střelila pohledem k mapě a zhodnotila pozice skupin. „Ne, dohlédni na eskortu zadržených, já se postarám o zbytek.“ Rozhodla jsem nakonec, byla by hloupost oslabit eskortní skupinu nebo ji posílat kus zpět, když jsem se tam mohla dostat rychleji ze svojí pozice. „Rozumím, pokračujeme v přesunu.“ Ukončil to i on, já už se mezitím chopila kufříku s quinque. „Tahle část by měla být průchozí, ne?“ Ujistila jsem se ještě jednou při pohledu na plány. „Jo, přesně tady, ale moc se tam nezdržujte, není to zrovna nejstabilnější trakt.“ Upozornil mě Kotobuki, já jen přikývla a vyrazila k místu, kde se ztratila jedna ze skupin.

Tvrdili B nebo nižší, přesto… Snad něco s konstrukcí? Ne, kdyby došlo k poškození vzpěr, věděli bychom to. Kéž by to byl jen výpadek techniky… Jak jsem tak přemítala nad všemi možnostmi, mé obavy začínaly nabývat jasnějších obrysů. Přede mnou se táhlo několik krvavých šmouh a v nich jsem rozeznávala zbytky komunikátoru. O kus dál mě pak čekalo první tělo – vyšetřovatel druhé úrovně ze spolupracujícího týmu. Téměř přišel o hlavu, tak hluboká ta rána na krku byla. Jen jsem pevně semkla rty. „Tady Kagawa, dostali Fukuie…“ Chvíli bylo ticho, než se ozval druhý velitel. „Spoléhám na tebe, Shiho…“ Bylo mi z toho na nic, dvojka s tímhle případem neměla nic společného, kdybych jejich velitele nepožádala o pomoc, Fukui by byl zřejmě ještě naživu. Ale ač mě to užíralo, věděla jsem, že na výčitky bude ještě času dost, tedy, jak pro koho… B nebo nižší, to nepochybně byli – ghoul s vizáží nenápadného čtyřicátníka a jeho syn, bezelstnost sama nebýt kakuganu v jeho vystrašených očích. Fukuiova skupina by s ghouly takové úrovně neměla problém, kdyby ale šlo jen o ně. Pronásledovali je, obklíčili a sami se stali terčem pro nečekaného zachránce. Zvuky signalizující boj mě vzápětí dovedly k nešťastné scenérii. Suzuki stěží odrážela výpady toho ghoula rameno celé od krve, zatímco Yoshimoto se snažil odtáhnout bokem zraněného kolegu. Útočník se ani neobtěžoval s maskou, byl to kupodivu dosti mladý ghoul s kagune připomínající pařáty dravce. Koukaku, huh? Kasui na tohle nebude zrovna ideální. Pro dumání o vhodném typu quinque ale nebyl prostor. Namísto Suzuki jsem zablokovala poslední útok a hned se sama dala do výpadu. Moment překvapení mi pomohl poškodit mu všechny končetiny a na chvíli ho znehybnit. „Kagawa san!“ Vypadali vyčerpaně a otřeseně, moji podřízení, můj tým a jeho křest ohněm. „Suzuki, co to rameno?“ Zeptala jsem se nespouštějíc z očí svého soupeře. „Jen kousnutí…“ Z hlasu se jí vytratila všechna nadsázka, zbylo jen cosi zlomeného. „Dobře, Yoshimoto, vezmi Suzuki a Takeuchiho na ošetření.“ Suzuki už se nadechovala k protestu, ale já jí nedala šanci. „Hned.“ Dodala jsem snad až se zarážejícím klidem. Náznak skutečného klidu se dostavil až poté, co se ti tři vzdálili od aktuálního bojiště. Byla to slepá ulička, jediná cesta ven byla za mými zády a přede mnou tři ghoulové. Ten starší k sobě tisknul toho kloučka oba v zákrytu mého soupeře. „Záchrana, huh?“ Řekl pohrdavě ten ghoul, skoro, jako kdyby mi vyčítal, že jsem ty tři nechala jít. „Ty nebudeš jen B, co?“ Opáčila jsem připravená na další útok. „Hádej!“ S křikem se vrhnul vpřed, sice vím, co se dá od koukaku čekat, ale tohle byl přece jen tvrdý výpad. Na bytelnější typ kagune byl i docela rychlý, ale ne tolik ve srovnání s mou ukaku quinque.

Byl silný, to uznávám, ale ne zase tolik, aspoň zpočátku. Byl to jen okamžik, jediný významný pohled, signál pro jeho společníka, který zároveň odstartoval zarážející proměnu. Na moment mě zablokoval, aby ten druhý ghoul se synem mohl utéct. Podařilo se mi uvolnit jednu ruku, s rozsahem, jaký Kasui má, by nebyl problém toho prchajícího ghoula přinejmenším zranit, ale nebyla jsem dost rychlá. Sotva jsem si vytvořila prostor pro útok, polila mě vlna horka, která se závratnou rychlostí přelila v mrtvolný chlad. Pohled mi sklouznul z té prchající dvojice k mojí quinque, nebo spíš k tomu, co po ní zbylo. Levá ruka byla nechráněná, kolem se povalovaly zbytky mojí quinque a já si jakoby se zpožděním začala uvědomovat otevírající se rány, zatímco se mi krev řinula od loktu ke konečkům prstů. Kasui padl po jediném úderu?! Rychle jsem se vzpamatovala a vytvořila si odstup od svého soupeře, abych se na moment zaměřila na ty dva na útěku. Nechtěla jsem je nechat jen tak zmizet, ale to, co se prvně jevilo jako děsivá náhoda, mě opět zastavilo. Měla jsem co dělat, abych ten úder vykryla jen s jednou částí quinque, ale ustála jsem to. „Shiho, co se tam děje?!“ Ve sluchátku se mi ozval naléhavý hlas velitele dvojky. „Zbytek skupiny už je na cestě, já se ještě zdržím.“ Dostala jsem ze sebe a hned nato se pustila do řady výpadů ignorujíc tu krvácející ruku. „Oi, co je zač?!“ Další prudký úder, ten jsem ale úspěšně vykryla a částečně mu poškodila kagune. „S, přinejmenším…“

S odchodem těch dvou ghoulů můj soupeř ztratil zábrany, alespoň jsem měla ten dojem – jako kdybych bojovala s úplně jiným ghoulem. „Nagase, poslouchej, dvěma gh-“ Moje zpráva nedošla celá, sotva jsem řekla pár slov, strhnul mě ten ghoul k zemi. Tvrdě jsem přistála mezi sutí a ze sluchátka zbyl jen šrot – naprosto úmyslně mi ho vytrhnul. Tak takhle to je… Něco jsem pochopila, ten impuls, který mého soupeře hnal dál. Nebyla to touha po krvi, po mase – a pokud přece jen, pak to byl vedlejší motiv. Vrazila jsem mu část hrotu mezi žebra a v rámci možností jím pohnula. S bolestným syknutím se odtáhnul, zase byl mezi námi na chvíli odstup. „Záchrana, huh?“ Připomněla jsem mu začátek toho všeho. Zamračil se, a aniž by počkal, než se mu aspoň trochu zacelí ta rána, se vší prudkostí pokračoval v útoku. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale v určitém okamžiku náš boj narušila hroutící se vzpěra. Dobrá zpráva byla, že nešlo o klíčovou část, takže se nám zbytek chodeb nesesunul na hlavu, horší, alespoň pro mě, bylo, že mi v té suti uvíznul kotník. V duchu jsem se modlila, ať je jen pohmožděný, zatímco jsem se jej snažila vyprostit. Než se usadil zvířený prach, měla jsem nohu venku, ale s pohyblivostí to nebylo tak slavné. Na moment jsem se opřela o suť za sebou ve snaze donutit se vstát tak, aby se ten kotník hned nezhroutil, ale můj soupeř se vzpamatoval dřív. Instinktivně jsem si připravila quinque, kdybych se musela aspoň pokusit nějak odrazit jeho výpad, ale nic nepřišlo. Jen tam nade mnou stál a díval se na příležitost, jakou mu poskytla ta vzpěra. „Manžel?“ Zeptal se najednou. Zprvu jsem netušila, o čem to mluví, ale pak jsem si uvědomila, že se dívá na moji levou ruku. Po zničení mojí quinque nic nebránilo výhledu na můj zásnubní prsten, který se teď koupal v krvi. „Snoubenec.“ Odpověděla jsem stále ještě vyvedená z míry tím dotazem. Dřepnul si a naklonil se ke mně. Kdyby mi nebránila ta suť za mnou, ještě bych se odtáhla, ale nemohla jsem. „Co bys udělala, abys ochránila ty, na kterých ti záleží?“ Cítila jsem jeho dech na tváři a krev z té rány v hrudníku mi kapala na sukni. „Vše, co bych jen mohla…“ Přiznala jsem. „Pak tohle pochopíš.“ Vstal a já věděla, že jestli teď něco neudělám, skončila jsem. Nebo ne? Než jsem to vůbec stačila vstřebat, ten ghoul se musel vyhnout další sadě útoků. „Shiho!“ Jen se zamračil, když zpozoroval Nagaseho skupinu. Pomocí kagune jim do cesty strhnul suť a sám využil tu chvíli rozptýlení k útěku. „Oi, jsi v pořádku?“ To už se u mě skláněl Nagase. „Víceméně… Nagase, nech ho jít. Jestli za ním někoho z nich pošleš, už se nevrátí.“ Varovala jsem ho, než stačil zadat svojí skupině další rozkazy. Jen si povzdechnul. „Ne, toho zmetka si podám sám.“ Za Fukuie…

Tou dobou byl v dvacátém okrsku klid, i když jen zdánlivý. Rize jako obvykle seděla v Anteiku s šálkem kávy a knihou v ruce. Nikdo by nehádal, že se za sladkým úsměvem téhle slečny skrýval jeden z nejaktivnějších ghoulů v okrsku, a také nejproblémovějších. Její čtenářský dýchánek ale narušil nezvaný host. Rize nepřestala číst ignorujíc zaskřípění židle a pohyb u jejího stolu. „Anou ne, Rize san, neposkytla bys mi rozhovor? Nejhledanější vražedkyně dvacátého okrsku, to by byla senzace.“ S pobaveným úsměvem na tváři přece jen odložila tu knihu. „Ohisashiburi da ne,  Hibiki san.“ Naproti ní seděla slečna ve světle modrých šatech a bílém bolerku loket zapřený o stůl, zatímco dlaň jí podepírala bradu a její smaragdové oči bezostyšně probodávaly Rize. „V posledních dnech jsi toho měla hodně, viď?“ Pokračovala Hibiki. „To má být výslech?“ Opáčila Rize stále ještě s tím povzneseným klidem. „Kdepak, jen přátelský rozhovor u kávy.“ Hibiki se na chvíli odmlčela, aby upila ze svého šálku. „O co ti jde, Hibiki? Víš, že se o jídlo nedělím.“ Nadhodila Rize a její tón nesl známky čehosi nebezpečného. „Žádný strach, tvého jídla bych se ani nedotkla.“ „Já vím, jsou pro tebe málo zkažení~“ Výsměch, nic zarážejícího, pokud jde o Rize. Hibiki se jen pousmála ignorujíc tu poznámku. „Přemýšlela jsi už, co se stane, až sem tvoje choutky přitáhnou půl CCG?“ „Co by se mělo stát? Prostě zemřou, tak či onak.“ Navzdory lehkovážnosti Rize se z jejich hovoru vytratil ten žertovný tón. „Víš, tohle je možná nejklidnější okrsek v Tokiu, mám ten klid ráda, stejně tak mnoho jiných ghoulů. Nechceš tohle všechno zničit, že ne? Ohrozit i Anteiku, viď, že ne?“ V očích Hibiki se zračilo výmluvné varování, dopila svoji kávu a vstala. „Neznat tě, myslela bych si, že tím chceš něco naznačit, Hibiki…“ Ještě se zastavila. „Já nic nenaznačuju, pouze předkládám fakta.“ A Rize znovu osaměla, ačkoliv atmosféra jejího čtenářského dýchánku už nebyla tak příjemná, jako před příchodem Hibiki. Podřizovat se ostatním, to jistě…

„Kurosawa Harumin, poslouchám,“ zvedla jsem zvonící mobil a přiložila ho k uchu. „Kurosawa! Potřebujeme tě při dnešní misi, vypadl nám medik! Za hodinu bude výjezd z centrály!“ Zařval můj nadřízený, Isamu Kenta. Kenta-san byl vysoký tmavovlasý vyšetřoval přidružený ke zvláštní třídě, neskutečný sobec. A tohle byl už rok můj nadřízený, se kterým jsem plnila mise a stále plním. Kdyby nepochytal tolik nebezpečných ghoulů, už by ho jistojistě vyhodili. Nikdo ho tu nemá rád, ke všem se chová jako k póvlu a prakticky nikoho neposlouchá. On má totiž vždy pravdu a nepřipustí si žádnou chybu. On je totiž dokonalý…to tak. „Hai hai, budu tam,“ rezignovaně jsem odpověděla. I kdybych měla jiné plány, nemělo by cenu se s ním hádat.
„Shun? Shun-nii, musím do práce, tak moc nevyváděj!“ Zavolala jsem na svého bratra, který se momentálně válel na gauči s ovladačem v ruce a přepínal znuděně kanály. „Neboj,“ odpověděl, aniž by se na mě podíval. „A nenech se vytočit tím idiotem, nestojí ti za to,“ narážel na Kentu. Viděl ho sice tak na obrázku, ale už jen z mého vyprávění ho taky neměl rád. Kor když mě prakticky pokaždé naštve a domů přijdu vždy rozladěná. „Pokusím se nevybouchnout,“ usmála jsem se na bratra, obula si boty, zkontrolovala věci v kabelce, tu jsem si poté hodila přes rameno a vyběhla ven ke svému mrňavému autu a odjela do centrály ve 13. okrsku.
Kenta a další vyšetřovatelé se už shromažďovali na parkovišti. Vylezla jsem z auta a přidala se k nim. Všichni jsme se pozdravili…až na Kentu. „No konečně, ještě tři lidi a můžeme vyrazit.“ Řekl netrpělivě a ruce dané v pasu. „Máš všechno?!“ Vrhl na mě zlověstný pohled. „Vybavená jako vždycky…“ odpověděla jsem rezignovaně a poukázala na svoji výbavu. Tašku přes rameno jsem nechala v autě a vyměnila ji za jinou tašku s batohem plným zdravotnických potřeb. Na parkovišti vládlo hrobové ticho. Dorazili poslední členové týmu a mohlo se vyrazit. Dneska jsme se měli infiltrovat do skrýše jednoho nebezpečného ghoula, který loví lidi a nechává si je v oné skrýši asi jako svačinku na později. Dnešním úkolem bylo zachránit ty lidi a nejlépe se zbavit i sběratelského ghoula. Bratr se s ním prý setkal a říkal, že je to nechutný zmetek, co dělá ghoulům ostudu. Tak snad ho nepotkáme.
Po hodině cesty, kde nikdo neřekl ani slovo, pokud zrovna neprobíhalo hlášení do vysílačky, jsme zastavili několik metrů od skrýše. Museli jsme to dojít pěšky a nejlépe nějak potichu a bez povšimnutí. Neměli jsme tušení, zda ghoul je uvnitř. Kenta šel jako první a já předposlední. Všichni jsme se pohybovali rychle a potichu…jak jen to šlo. Ghoulova skrýš byl větší rozpadlý barák s tlejícími dřevěnými trámy, vymlácenými okny a děravou střechou. Na to, že jsem i cvičená vyšetřovatelka, nemám z těhle akcí dobrý pocit. Vlastně jsem docela srab, sama bych sem asi nešla. To ostatní vyšetřovatelé mi dodávali pokaždé odvahu.
Dostali jsme se do baráku. Vyšetřovatelé se začali rozdělovat a prohledávat místnosti. Po chvilce jeden vyšetřovatel našel dveře. Za nimi byly schody vedoucí kamsi do sklepa. Pár z nás se přesunulo do sklepa, zbylí vyšetřovatelé jistili všemožné vchody, aby případně stihli nahlásit nějaký pohyb.
Ve sklepě jsme našli asi tak šest lidí v zuboženém stavu. Byli pozavíraní v klecích, které byli neskutečně malé. Člověk tam nemohl stát. Všichni tam zuboženě seděli a vypadali, že už žádnou záchranu ani nečekají. Takže když spatřili ozbrojené vyšetřovatele, rozzářili se jim oči štěstím a nadějí. Vyšetřovatelé postupně otevírali klece a já se okamžitě vrhla na pomoc. Provedla jsem základní kontrolu, jestli není někdo v kritickém stavu a jednoho po druhém jsem ošetřovala. Někdo měl například vážně ošklivé rány, které se museli vydezinfikovat a ovázat nebo zalepit. Nikdo tu ale nebyl tak dlouho, aby už umíral. Zatím všechny čtyři osvobozené se mi podařilo dát jakžtakž do kupy. Další vyšetřovatel konečně rozbil masivní zámek u další klece a osvobodil tak dalšího chudáčka ven. Hned jsem si ho vzala na starost. Ošetřené civilisty odváděli vyšetřovatelé pryč z budovy k autům.
Poslední masivní zámek byl rozbit jedním vyšetřovatelem a pomáhal z klece poslednímu člověkovi. Nestačil mu ale ani podat ruku, když nám všem začali chrastit vysílačky. Byl slyšet jen hysterický řev, panika a jakási varování, abychom ze sklepa zmizeli. „Všichni! Připravte si své quinque!“ Zařval Kenta a čekal, až z dveří vyjde ghoul. Opět nastalo hrobové ticho. Dveřmi ale nikdo nešel. Nikdo z nás ani nedýchal a hrobové ticho narušilo vyražené okno, kterému nikdo nevěnoval pozornost. Z okna se pak ukázal náš ghoul. Ghoul, kterého tak dlouho hledáme. Ghoul byl evidentně naštvaný, hodně naštvaný. Svým kagune (typ bikaku) začal šíleně řádit a šlehal po všech, po kterých dosáhl. Sklepem se rozhostil řev bojujících vyšetřovatelů. „Tomoe-san!! Rychle! Pomoz mi s tím mladíkem!“ Položila jsem ruku na Tomoeho rameno. Tomoe byl o dva roky starší vyšetřovatel, dobrák od kosti. Pomohli jsme zuboženému mladíkovi pryč z klece a chtěli jsme se nějak protlačit ke dveřím a dostat posledního člověka pryč z tohohle baráku. „Tenhle nikam nepůjde!“ Zuřil ghoul a svým kagune se po nás ohnal. A znova. A ještě jednou. Nakonec zachytil toho mladíka. „Né!“ Zařvala jsem a vrhla jsem po Tomoem úzkostlivý pohled. Tomoe ale vypadal odhodlaně a běžel ke ghoulovi, aby dostal mladíka zpátky. „Zpátky! Zpátky! Všichni ústup! Musíme se dostat nahoru!“ Řval Kenta a zuřivě gestikuloval směrem ke dveřím. Ghoul mezitím brutálně oddělil mladíkovu hlavu od těla a hlavu zahodil k našim nohám. „Kurosawa! Ke schodům!“ Zařval Kenta a tím mě probral z dočasného transu. „Ale- Tomoe!! Zachraňte Tomoeho!“ Škemrala jsem a chtěla jsem vytasit svoji zbraň a jít mu sama na pomoc. Kenta mě ale surově vzal za paži a snažil se mě odtáhnout ke schodům. „Na něho ser! Jdeme!“ „Co..?!“ Co to povídá? Vždyť ho můžeme zachránit! Máme na to čas! Přece ho tam nenecháme. „Pusť mě a běž mu pomoc!“ Okřikla jsem Kentu, ten mě ale vůbec nevnímal a i se mnou se rozeběhl ke schodům. Ve sklepě zůstali ještě asi 4 vyšetřovatelé, mezi nimi i Tomoe….který z toho nevyvázl.
„Mohla jsem ho zachránit!! Mohla! Vy jste mohli toho ghoula zdržet!! Všichni mohli přežít!!!“ Křičela jsem venku na Kentu se slzičkami v očích. V tu chvíli se ozvalo křupání a ta prohnilá barabizna se začala řítit k zemi. Sklep byl zavalený sutinami domu a nikde nikdo. Ani po ghoulovi žádné stopy. „Kurosawa, přestaň si hrát na hrdinku! Buď ráda, že jsi to vůbec přežila!“ Okřikl mě Kenta a šel zkontrolovat zbytek členů týmu. Prohrábla jsem si vlasy a otřela slzy, když v tom se ozval další zvuk. Z trosek se vynořilo rudé kagune, odhodilo několik trámů a před námi se opět zjevil ten ghoul. Teď pořádně špinavý, celý od krve a zuřil ještě víc, než předtím. Vyškrábal se z trosek domu a zamířil si to k nám. „Kurosawa, pozor!!!“ Nestihla jsem se ani otočit, když mě ghoulovo kagune odhodilo na protější barabiznu a já si vyrazila dech. Dlouho jsem nemohla nabrat vzduch zpátky do plic. Zamlženě jsem z dálky viděla, jak se někdo přibližuje. Byl to ten ghoul. Jeho kagune se mi omotalo kolem krku a zvedlo mě do vzduchu. Začala jsem se dusit a slzy mi tekly proudem po tváři. Jeho stisk ale povolil a znova mě surově odhodil a otočil se ke mně zády. Napadli ho ostatní vyšetřovatelé a Kenta mu po chvíli zasadil poslední smrtelnou ránu. To už jsem ale padala do bezvědomí.

„Kurosawa-chan!“ Slyšela jsem nadšené zvolání mého jména, když jsem se probrala na nemocničním lůžku. „Huh?“ Dostala jsem ze sebe a zaostřila na osobu v místnosti. Byla to zdravotní sestřička, Akane-san, občas jsme spolu měli směnu. Zrovna mě kontrolovala. „Jsi v bezpečí, Isamu-san a ostatní tě sem před dvěma dny dostali. Budeš v pořádku. Máš ale několik modřin po celém těle…teď musíš odpočívat, nějaký čas se nezapojíš do žádné mise.“ Vychrlila na mě Akane. „Kdy budu moct domů?“ Zeptala jsem se. „Hmm, ještě jednu noc si tě tu nemáme na pozorování a pak uvidíme. Máš někoho, kdo by pro tebe mohl přijet?“ Mám. Bratra. Ale ten se do centrály určitě nemůže dostat kvůli bezpečnostnímu zařízení. „Ne…nemám,“ odpověděla jsem a působila asi smutným dojmem, jelikož mi Akane věnovala lítostný pohled. „Pokud budeš zítra už v pořádku, někdo už tě odveze.“ Usmála se, ještě mě jednou zkontrolovala a šla za dalším pacientem. Skvělý…chudák Shun si teď určitě dělá starosti. Kde mám vůbec telefon? Musím mu dát o sobě vědět…
„Harumin-nee! Co se stalo?!“ Zaznělo v mobilu, když jsem vytočila Shunovo číslo. „Byla jsem nepozorná a schytala pár pohmožděnin, ležím teď v nemocnici a zítra už možná pojedu domů,“ vychrlila jsem na bráchu informace. V telefonu se na chvíli rozhostilo ticho. „Budu na tebe čekat. Tohle mi už nedělej, kor když za tebou nemůžu ani jít,“ povzdechl si a evidentně se už uklidnil. „Budu se snažit,“ usmála jsem se do telefonu. Ještě chvíli jsme si pak povídali, po chvíli jsme hovor ukončili a já šla spát. Byla jsem stále nějaká unavená.

Další den už mě skutečně propustili a k mému údivu pro mě přijel sám Isamu Kenta. Pomohl mi s věcmi do svého auta a nastartoval motor. „Kurosawa…mám pro tebe jednu zprávu. Po minulé misi s ghoulem Sběratelem budeš přeřazená do jiného okrsku. Kvůli tvé neschopnosti se znova zapojit do mise budeš medik v centrále ve 20. okrsku. Až budeš zase zdravotně způsobilá, přiřadí ti nějakého vyšetřovatele a ten si tě vycvičí. Já na tebe neměl moc času. Měl jsem pod sebou víc lidí…tak neber tento rozchod nijak špatně. Bylo mi ctí mít v týmu medika, jako jsi ty.“ Zírala jsem na něho s otevřenou pusou. Vážně mi teď prakticky složil poklonu…kompliment? Nebo co to jako mělo být? „Zítra by ti to mělo přijít ještě oficiálně dopisem.“ Dodal a věnoval se řízení. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale neměla jsem slov. „D-děkuju…za cenné zkušenosti, Kenta-san.“ Dostala jsem nakonec ze sebe a pak celou cestu vládlo hrobové ticho. Nakonec to nebude tak špatný člověk.
Kenta mě vysadil u domu, ještě jednou se rozloučil a dokonce mi podal ruku a poté odjel. Nevěřila jsem svým očím. Vytáhla jsem ze své tašky klíče a odemkla vchodové dveře, poté dveře od našeho bytu. „Harumin! Haru-nee, konečně jsi doma!“ Přiskočil na chodbě ke mně brácha a věnoval mi pořádné objetí. Jsem doma. Konečně. „Au,“ zasténala jsem, jelikož mě brácha objal v místě, kde mám pár modřin. Shun vypadal vyděšeně, jakoby právě rozbil porcelánovou panenku. Shun mě vlastně tak nějak vnímal. Něco křehkého, co by se mohlo pouhým dotekem rozbít…čemu by mohl nechtěně ublížit. „Uvařím ti čaj, pojď si sednout, určitě jsi unavená,“ staral se a doprovodil mě až do obýváku a když se ujistil, že sedím na gauči, šel postavit vodu na čaj. Kuchyň máme propojenou s obývákem, takže tu dobu, co se vařila voda, Shun mě minimálně pětkrát zkontroloval, jestli jsem neomdlela. Začala jsem Shunovi vyprávět o naší misi a při vzpomínce na Tomoeho, mrtvého mladíka a další vyšetřovatele mě pohltil opět pocit úzkosti. Musím se víc snažit. Být pohotovější, rychlejší, silnější….Nestihla jsem všechny zachránit…Nesnáším tenhle pocit. Shun do mě šťouchl a přisedl si ke mně. „Hlavně zase nedepči nad tím, že jsi nestihla všechny zachránit. Nezachránila si sice všechny, ale velkou většinu ano a to je snad pozitivní, nebo ne? Z toho se raduj, ty…trdlo.“ Shun měl pravdu. Moc to hrotím…ale mě to prostě nedá.
Další den mi skutečně přišlo oznámení o změně okrsku, což pro nás znamenalo stěhování. „Takže teď nebudeš chodit na žádné mise a budeš se jen starat o lidi v té vaší nemocnici, nebo co to tam máte?“ Ujišťoval se Shun a lepil poslední krabici se svými věcmi. „Jo, tak nějak. Budu prostě jen v centrále. Nebudu vůbec venku…dokud se nedám zase do pořádku a nezmizí mi všechny modřiny. Pak mi prý přiřadí nového vyšetřovatele a s tím pak budu zase plnit mise a tak.“ Vysvětlila jsem Shunovi mou situaci a taktéž jsem si dobalila poslední věci. Všechno jsme naskládaly do našich aut a mohlo se vyrazit. Směr nový byt ve 20. okrsku.

Nemocniční chodbou procházelo několik sestřiček, zatímco pár pacientů posedávalo opodál na dřevěné lavici. Hlouček bavících se zdravotnic téměř musel uskočit kolemjdoucímu muži, který si spěšně razil cestu směrem k příjmu. Ani se neotočil, nehodlal plýtvat energií, pozorností, časem. Trhla jsem sebou, když se najednou prudce otevřely dveře. „Tadashi, takhle mě neděs.“ Vydechla jsem, když jsem uviděla svého snoubence. „Já tebe?“ Řekl nevěřícně a zavřel za sebou, v tu chvíli nechtěl vnímat jiné lidi, podněty – jen jednu jedinou osobu. „Co tě to napadlo?“ V hlase se mu mísila úleva s rozhořčením. „Ghoul, řekla bych…“ „Shiho!“ „Promiň, že sis dělal starosti. Je to jen pár škrábanců.“ Ujistila jsem ho, ale pohled, jaký se mu naskytl, moc klidu nepřinášel. Kotník skončil v ortéze, naštěstí byl jen pohmožděný, sice dost, ale mohlo to být horší. Sem tam se pak ukázal nějaký ten škrábanec, ale nejhůř asi působila moje levá ruka bohatě zdobená flastry a obvazy. „Proč jsi tam šla sama?“ Zeptal se oči stále upřené na má nedávno ošetřená zranění. Nemohl si nevšimnout detailu na té zavázané ruce. Navzdory ošetření mi na prsteníčku spokojeně seděl můj zásnubní prsten. V kontrastu s těmi obvazy působil skoro nepatřičně, a přesto budil dojem, že nikdy jiné místo neměl a mít nebude. Tadashi krapet zjihnul. „Kdybych nešla, čtyři vyšetřovatelé by byli mrtví.“ Odpověděla jsem a při vlastních slovech mě zamrazilo. Nemělo se to stát… „Stejně tak mohl jít Nagase, ne?“ Tadashiho hlas zněl opět trochu zlostně, ale tentokrát ten vztek patřil Nagasemu – neprávem. „Jeho skupina měla na starost eskortu zadržených, nedostal by se tam včas.“ Pro Fukuie i tak bylo pozdě… Tadashi si jen povzdychnul a založil si ruce na hrudník. „Prý utekl…?“ Přikývla jsem. „S~, nechápu, jak se ghoul takové úrovně mohl skrývat zrovna v prvním okrsku, bez povšimnutí.“ Dodala jsem, ale to nebylo jediné, co mi vrtalo hlavou. Tadashi možná věděl, co se stalo, z Nagaseho hlášení, ale rozhodně nevěděl, co jsem zažila já. Pořád jsem si přehrávala ten střet, znovu a zas se mi vybavoval ten prchající ghoul s dítětem v náručí a můj soupeř odhodlaný zachránit je za každou cenu. Ghoulové jsou bezcitní netvoři prahnoucí po lidském mase – a tenhle přesto bojoval z jiného důvodu, z pohnutek tak lidských, až mě to zaráželo. Co mě ale deptalo, byla ta chvíle před příchodem Nagaseho skupiny. Kdyby se mnou ten ghoul nemluvil, dost možná bych tady teď neseděla jen s ortézou a obvazy, jestli vůbec… Co víc – o čem mluvil! Skoro jsem měla dojem, jako kdyby chtěl ospravedlnit své jednání, jako kdyby hledal porozumění a já ho v tu chvíli chápala, bezpodmínečně. „Zatracené bestie, dostanou se všude, jako nákaza.“ Prohlásil Tadashi zhnuseně. „Nazývat je monstry a stvůrami je tak snadné…“ Neodpustila jsem si, to se na mě Tadashi překvapeně podíval. „A jak jinak bys jim chtěla říkat?“ Abych byla upřímná, má slova zarážela nás oba, ale i tak jsem pokračovala. „Něco ti řeknu, když jsem byla tam dole, nebyly to jen stvůry, co jsem potkala. Otec a syn, viděla jsem stejný ochranitelský instinkt jako u jakýchkoli jiných rodičů.“ Tadashi se na mě nevěřícně díval, jako kdyby na něj mluvil cizí člověk. „Shiho, jsi ještě rozrušená-“ „Ne tak, jak si myslíš.“ Jen zakroutil hlavou. „Ochranitelský instinkt? Jen ten nejprimitivnější pud, zvířecí touha po přežití. Shiho, zabíjejí lidi a krmí se jejich masem – jakou známku lidskosti se, pro boha, snažíš najít? Strávil jsem v terénu víc času než ty, zlato, vím, o čem mluvím.“ Poslední slova zněla téměř shovívavě a soucitně, jako by mě snad litoval, mě – naivní a popletenou! To se mě trochu dotklo, ale nakonec jsem ten náznak hořkosti spolkla. „Jistě, že víš… Odvezeš mě na centrálu? Chci zpracovat hlášení. A taky se musím stavit v laboratoři, Chigyou san nebude mít radost, až se mu Kasui dostane do rukou.“ Povzdychla jsem si a vstala. „Odvezu tě, ale leda tak domů. Měla by sis odpočinout.“ Tvářil se neústupně a hádat se s Tadashim je náročné i za lepších podmínek, natož po ošetření v nemocnici. „Dobře…“ Vzdala jsem to. Tadashi, viditelně spokojený, že mě přesvědčil, přišel blíž a opatrně mě pohladil po tváři. Chtěl mě obejmout, ale bál se, aby mi nějak neublížil, s mým zvykem zlehčovat věci těžko říct, jak moc jsem byla potlučená. Naklonil se ke mně a políbil mě, na chvíli bylo všechno nepříjemné zapomenuto.

Cesta domů byla nezvykle tichá, ale ani jeden z nás neměl potřebu mluvit. Tadashi šel se mnou nahoru, možná i proto, aby se ujistil, že se hned nevyplížím z bytu. „Musím ještě na centrálu, ale budu spěchat, dobře?“ Řekl skoro omluvně. „To nevadí.“ Zakroutila jsem hlavou a letmo ho políbila. Když odešel, zapadla jsem do koupelny. Pohled do zrcadla mě na moment zarazil. „Mattaku…“ Snad jsem byla i ráda, že Tadashi musel zpátky do práce, aspoň jsem měla čas dát se do pořádku – po všech stránkách. Později toho dne jsem zase posedávala v obyváku s hrnkem čaje a svými poznámkami, teď spíše s prázdným papírem. Další den jsem se hodlala vrátit do práce, i kdyby mě Tadashi přemlouval nevím jak. Večer Tadashi opravdu přišel dřív než obvykle, ještě jsem vařila, když se vrátil. „Nemusela jsi nic chystat, zlato.“ Jen jsem nad tím mávla rukou, akorát se dodělala rýže. „Tadashi, je to jen pár obvazů, nejsem nemohoucí.“ Ušklíbla jsem se, jeho starostlivost byla kolikrát až dojemná, ale cenila jsem si toho. „Jak ti je?“ „Nečinnost mě deptá.“ Naservírovala jsem všechno na stůl a posadila se. Bylo mi jasné, že tohle nechtěl slyšet. „Ne, je to lepší, ale dost už o tom.“ O kolik lepší to může být… „Itadakimasu.“ „Itadakimasu.“

Následující ráno jsem se vrátila do kanceláře, kde jsem hned ze startu narazila na svůj tým a ne jen na něj. Watabe a Yoshimoto seděli na svých obvyklých místech u stolu pokrytého složkami a papíry, opodál sedělo pár lidí z dvojky, zatímco Nagase stál vepředu a vedl jednání. Když jsem vešla dovnitř, všichni ztichli. „Dobré ráno. To zpoždění mě mrzí.“ Řekla jsem a přisedla si ke svým kolegům. Cítila jsem jejich pohledy, když jsem si sundala sako a odhalila tu ovázanou ruku. „Takže, kde jsme to byli…“ Nagase mě jen přeletěl pohledem, všichni jsme se vrátili k případu, rádoby soukromé záležitosti musely počkat. Podtrženo sečteno, krom menších defektů byl Fukui jediná oběť, z nalezených ghoulů se podařilo tři zajmout, zbytek, s výjimkou mého soupeře a toho otce se synem, nepřežil. Ty tři bylo pochopitelně nutné vypátrat, také jsme doufali, že nám ti přeživší něco prozradí o jejich skupině a náš průzkum podzemních chodeb mohl s dalším zkoumáním posloužit k sanaci rizikových oblastí. Vlastně to byla úspěšná operace, tak se také tvářilo vedení, ale v zúčastněných stejně přetrvávala trpkost. Když meeting skončil, Nagase se společně se svými lidmi měl k odchodu. „Watabe san, Yoshimoto san, ještě vás zdržím, ale předtím něco musím vyřídit, ano?“ Neprotestovali, tak jsem je na chvíli nechala o samotě a vyrazila za Nagasem. S tou ortézou to nebylo zrovna ideální tempo, ale nakonec jsem ho dohonila. „Nagase, měl bys chvilku?“ Zeptala jsem se a on jen naznačil svým lidem, ať jdou napřed. „Vidím, že kotník je nakonec jakžtakž v pořádku, to je dobře.“ Řekl a kývnul směrem k mojí ortéze. „Jo, i když se do terénu chvíli nepodívám.“ Přiznala jsem, ale moje zranění rozhodně nebylo tím, co jsem s Nagasem chtěla řešit. „Nagase, já… to s Fukuiem mě mrzí.“ Povzdychnul si, ve vzduchu viselo napětí. „Jo, to mě taky.“ Ticho. Věděla jsem, že to nebude příjemný rozhovor. „Neměla jsem-“ Ale on mě přerušil. „Podívej, vyzní to dost blbě, ale mohlo se to stát teď nebo jindy, k téhle práci to prostě patří. Mimo to, jestli to někoho bude mrzet, tak toho zatraceného ghoula.“ Nagase byl vždycky férový a někdy taky shovívavý, hlavně, pokud šlo o jeho podřízené. Znám ho od svých začátků u CCG, když jsem nastupovala, Nagase byl ten zkušenější s vyšší hodností, ale časem se naše pozice prohodily. Já se nakonec stala vyšetřovatelkou přidruženou ke zvláštní třídě a Nagase zůstal na pozici vyšetřovatele první třídy. Je schopný, má potřebné zkušenosti, ale taky zažil pár nešťastných akcí, které ho v očích vedení trochu pohanily. Zdá se mi to nefér, ale Nagase to nějak zkousnul, vlastně se s tím smířil, vždycky tvrdil, že nehledě na pozici, dělal by tu stejnou práci, ať už je jakkoliv nevděčná. „Přebíráš to venku, že?“ Nadhodila jsem a on jen přikývnul. On i jeho tým byli motivovaní najít toho ghoula o to víc, aby pomstili kolegu. „V tom případě se postarám o výslech.“ Řekla jsem odhodlaně, oba jsme chtěli udělat maximum pro dopadení toho útočníka. Vypadalo to, že už si zase každý půjdeme po svém, ale Nagase mě ještě zastavil. „Fajn, že jsi zpátky, Shiho san.“ Jen jsem se pousmála. „Hodně štěstí.“ Bylo načase dát se do práce.

Tou dobou ses se staronovou prací seznamovala i ty. Po nedávných událostech a tvojí rekonvalescenci byl přesun do dvacátého okrsku jen dalším z řady více či méně příjemných překvapení. Měla jsi trochu obavy, jak to na novém místě bude fungovat. Jistě, byla jsi zvědavá na nové kolegy, ale nejvíc tě asi tížilo, jak to v jiném okrsku bude s bratrem. Přece jen, v třináctce už jste měli nějaký zažitý systém, věděli jste, komu a jakým místům se vyhnout, co si lze dovolit, ale tady to byly neznámé vody, přinejmenším náznak nejistoty tě nenechával chladnou. V práci ti dali čas, aby sis stačila všechno vyřídit, přestěhovat se, ale kupodivu jste to s bratrem stihli v rekordním čase, takže jsi měla ještě jeden volný den před nástupem v pobočce dvacátého okrsku. „Co víš o tomhle okrsku?“ Nadhodila jsi, když jste s bratrem uklízeli poslední krabice. „Hm, nic moc.“ Zamyslel se Shun, to jsi po něm střelila pohledem. „Tak promiň. Ne, vážně, ve srovnání s jinými částmi Tokia je tu klid. Ghoulové tu mají rozdělené revíry a až na pár výjimek se toho drží, někteří neloví vůbec a jiní až moc.“ Někdy jsi měla dojem, že tě bratr zkouší, ale tak či onak, tyhle drobné chvilky napětí si Shun očividně užíval. „Znáš tady někoho?“ Zkusila jsi svůj dotaz trochu upřesnit. „Hm, možná, něco si musím ověřit. Ale ty se v klidu zabydluj, já se neztratím.“ Zazubil se nakonec a odnesl poslední krabici. K večeru se Shun vytratil s tím, že se o něj nemusíš strachovat, nicméně, kam šel, to ti neřekl.

Shun už cestou do dvacítky přemýšlel o jisté možnosti, ale jak řekl, musel si něco ověřit a to ho ten večer zavedlo do čtrnáctého okrsku. Pokud nějaký ghoul potřeboval informace, nebylo lepšího místo než bar Helter Skelter. Když Shun vešel dovnitř, uvnitř seděli dva muži, dokonalý kontrast. Jeden měl polodlouhé šedé vlasy a bílé tričko s krátkým rukávem obepínalo jeho svalnatou postavu. Ten druhý měl vlasy černé jako uhel, napravo patku, levou stranu vyholenou na ježka a vzadu vlasy stažené do copu. Už ode dveří si Shun všimnul tetování, které mu téměř krylo obě ruce jinak zahalené černým svetrem. Oba se po očku podívali na nově příchozího. „Doumo, nevíte náhodou, kde bych našel jistou Itori?“ Pozdravil Shun, ale než někdo z těch dvou stačil cokoliv říct, ozval se mu za zády dívčí hlas. „Pročpak mě hledáš?“ Shun se docela leknul, když se hned za ním objevila štíhlá zrzka v černém. „Chytáš jeho manýry, Itori.“ Poznamenal polohlasně ten v bílém tričku, zatímco jeho černovlasý společník se lehce zasmál. „Itori san, správně? Já jsem Shun, těší mě.“ Usmál se, načež Itori s tím svým potutelným úsměvem přešla za bar a postavila nahoru sklenici, kterou pak vrchovatě dolila karmínově červenou tekutinou. Stejně tak dolila i svým dvěma společníkům. „Takže Shun, hm, ještě jsi mi neodpověděl.“ Řekla a položila si jednu ruku na bar, zatímco tou druhou se zapřela o loket bradu položenou v dlani. „Vlastně jsem doufal, že mi na něco odpovíš ty. Co mi můžeš říct o Gurmánovi?“ Možná, jen možná ve dvacátém okrsku tvůj bratr někoho znal.

Uběhlo pár dní od té podzemní razie, a zatímco Nagase se staral o veškeré akce v terénu, já zůstávala na centrále a krom papírování se věnovala výslechům. Ti zadržení ghoulové, ač snad z principu zarputilí a vzdorovití, se nakonec ukázali jen jako unavené a zlomené existence. Nepatřím mezi ty, kteří se při získávání informací spoléhají na sílu a bolest, i když si někteří kolegové myslí, že je to známka slabosti. Je zvláštní, jak zákony týkající se ghoulů hovoří o tom, že by ani oni neměli být vystaveni větší bolesti, než je nezbytně nutné. Pokud jde ale o výslech nebo experimenty v Cochlea, očividně je výklad jednotlivých článků benevolentnější. Ti ghoulové zatím vcelku spolupracovali, podařilo se nám díky jejich výpovědi doplnit naše předešlé pátrání. Ta skupina byla poskládaná z ghoulů z různých částí Tokia, ale nejvíce času strávili v třináctém okrsku, než je ale vyhnali silnější ghoulové. S výjimkou mého soupeře to všechno byli relativně slabé exempláře, dá se říct, že přežívali hlavně díky němu a tak ho taky chránili. Řekli mi toho dost, ale o něm míň než málo. „Šéf, ochránce, Dravec, je jedno, jak mu kdo říká, chci o něm vědět víc.“ Začala jsem další výslech, ale ghoul naproti mně mlčel. „Předtím jsi mluvil, proč ne teď?“ Oba jsme věděli proč, ale i tak jsem mluvila dál. „To předtím byly neškodné informace, hm? Ale to nestačí. Já s vámi mluvím, s tebou, tvými přáteli, ale jestli mi víc nepovíte, přijdou jiní a ti slova nepoužívají.“ Zkuste motivovat ke spolupráci někoho, kdo ví, že ho tak jako tak čeká smrt – k čemu něco říkat? Urychlit ten konec, nebo jej oddálit? Zbytečné, všechno k ničemu. Ten den Nagaseho tým našel toho uprchlého ghoula a jeho syna – ani jeden nepřežil. Nevím, možná jsem o tom boji v podzemí příliš přemýšlela, ale tak nějak jsem byla ráda, že jsem to nemusela být já, kdo ty dva navždy rozdělil.

Vyšetřování pokračovalo dál a pomalu se schylovalo k tomu, co jsem očekávala. Lidské způsoby výslechu nepřinášely kýžené informace, ale lidské je docela nepřesné slovo. Bylo lidské dát jim možnost vyhnout se utrpení? Jistě, lidské a také naivní. Ale stejně „lidské“ bylo i všechno to, co se k získání informací neštítili udělat ti, co měli přijít po mně. Jistě, že i toto je „lidské“, protože jen lidé jsou schopni způsobit takovou bolest z takových pohnutek. Nazýváme je stvůrami, zvířaty, mluvíme o bestiálních instinktech a chování, ale které zvíře týrá to druhé, aby něco získalo? Jen lidé se za staletí naučili, jak nejlépe ubližovat vlastnímu druhu, a ne jen jemu, aby něčeho dosáhli. „Jak pokračujete s Dravcem?“ Zeptal se Tadashi jednou u oběda. Moc často jsme se v jídelně nepotkávali, ale někdy nám tu chvíli náhoda dopřála. „Pomaleji, než by se nadřízeným líbilo. Každým dnem čekám, že mě odstaví od výslechu.“ Odpověděla jsem a zlostně zkousla další sousto. „Někdy z nich nic nedostaneš.“ Uklidnil mě Tadashi, ale to neměnilo nic na tom, že jsme museli Dravce dostat. „Nagase je taky ve slepé uličce, jako kdyby se po něm slehla zem.“ Dodala jsem. „Možná utekl do jiného okrsku, přece jen jste ho připravili o zázemí.“ Zareagoval Tadashi a pak se podíval na hodinky. „Nic, měl bych jít. Tak večer.“ Řekl a při odchodu mě políbil na tvář. Jak vzdálený se mi v tu chvíli ten večer zdál…

Tadashi se pak k večeru vracel z terénu společně s jedním kolegou, oba se proplétali zástupy lidí mířících z práce domů nebo naopak z domova za zábavou. Hektický stereotyp Tokia a možná právě proto nebylo Tadashimu divné, když do něj kdosi vrazil a s polohlasnou omluvou zas pokračoval dál. V davu nic zvláštního, že? A možná i díky všem těm rokům u CCG nemohlo drobné bodnutí, třeba jako to od injekční jehly, Tadashiho rozházet, snad takovou drobnost vprostřed všech těch lidí ani nezaregistroval. Domů pak odcházel sám, ale něco nebylo v pořádku. Jindy by zamířil do garáže k autu, ale smysly jako by střídavě ochabovaly. Chvíli se cítil slabý, pak se mu zase rozostřil zrak a následovalo hučení v uších, jedno s druhým pak utichlo v jakési mlhavé apatii. Tadashi nevěděl, co se to s ním děje, ale byl si jistý, že v tomhle stavu za volant sednout nemůže. Třeba se o něj pokoušela chřipka, anebo to bylo jen z přepracování? To snad rozchodím. Jak se Tadashi prodíral mezi lidmi, cítil, jak se mu v těle rozlévá únava, všechno se najednou zdálo být o cosi vzdálenější, dokonce i kluk, co se k němu z ničeho nic přimotal. „Už jsem se bál, že tě nenajdu, Tadashi san.“ Prohlásil žoviálně, a jako kdyby snad byli nejlepší přátelé, přehodil si ten kluk Tadashiho ruku kolem ramen a podepřel ho. Do té chvíli si Tadashi ani neuvědomoval, jak moc slabý si připadal. „Ale to ti povím, chlape, takhle se zřídit, Shiho nebude mít radost.“ Zasmál se znovu a pokračoval s Tadashim v cestě. Něco tady bylo zatraceně špatně, ale Tadashi si zaboha nemohl uvědomit, co, a teď nemám na mysli jen chování toho cizince. „Co jsi zač?“ Zeptal se, ale hlas ho skoro zradil, mluvit bylo najednou tak těžké. „Hm, je to tou drogou, nebo mě fakt nepoznáváš? Co vím, máte moji podobiznu v každém druhém kanclu.“ Zašklebil se Tadashiho nechtěný doprovod a navzdory vší otupělosti, Tadashi si vzpomněl. Neviděl ho úplně jasně, ale nebylo pochyb o podobnosti toho kluka a podobizny Dravce, kterou se mnou sestavil náš kreslíř. Cosi uvnitř bilo na poplach, ale tělo se odmítalo bránit, mozek křičel zbytečně a Tadashi se bezmocně táhnul dál – s ghoulem po boku…

Akorát jsem dovařila, když se ozvalo chrastění klíčů, stačilo jen nachystat všechno na stůl. „Přesný jako hodinky.“ Zavolala jsem z kuchyně na rtech spokojený úsměv, večeře s Tadashim byly vždycky nejhezčí částí dne. „Tadaima~“ To ale nebyl Tadashiho hlas, otočila jsem se a ještě s nožem v ruce zůstala stát jako opařená. Nechtělo se mi věřit, že se dívám na momentálně nejhledanějšího ghoula v okrsku, jak podepírá téměř bezvládné tělo mého snoubence. Skoro jsem myslela na nejhorší, ale jeho oči napovídaly, že je jakžtakž při vědomí. „Tadashi…“ Sevřela jsem ten nůž o cosi pevněji, ale náš nezvaný host se jen usmál. „Do toho, slečno vyšetřovatelko, bodni mě tím nožem, jestli si myslíš, že mi něco takového může ublížit.“ Vysmál se mi a bohužel měl pravdu, tady by obyčejná čepel nic nesvedla, tohle si žádalo quinque. Oči mi chvíli těkaly kolem, ale ať jsem se snažila sebevíc, neviděla jsem jedinou možnost, jak se dostat do pokoje pro jednu ze záložních quinque. Ten ghoul téměř dotáhnul Tadashiho ke stolu a s tupým bouchnutím se pak jeho tělo sesunulo na židli a desku stolu, načež se ten ghoul posadil vedle. „Co si takhle přisednout?“ Pobídnul mě, jako kdyby mě snad zval na šálek čaje. Nůž jsem nechala ladem a se srdcem bušícím jako o závod jsem se posadila naproti nim. „Co jsi mu udělal?“ Zeptala jsem se pohled upřený na zhroucenou postavu svého snoubence. „Nic moc, vážně, jen jedna šikovná droga. Ale víš, co je na tom všem nejlepší?“ Ústa se mu roztáhla do zlověstného šklebu, když chytil Tadashiho za límec košile a hrubě ho zvednul z desky stolu. „On je pořád ještě tam, někde uvnitř je tvůj milovaný snoubenec neschopný cokoliv udělat. Naštěstí…“ Vysvětloval a druhou rukou ještě Tadashimu přidržel hlavu tak, aby na mě viděl. Jeho pohled byl téměř skelný, ale něco mi říkalo, že v tomhle ten ghoul nelhal. „Naštěstí všechno vnímá a cítí.“ Ukončil to a s vyceněnými zuby se nahnul k Tadashiho krku. „NE!“ Instinktivně jsem se po něm natáhla ve snaze zastavit ho, ale ve výsledku vlastně ten ghoul zastavil mě. Jednou rukou ještě držel Tadashiho za límec, zatímco ta druhá svírala mé zápěstí. „Ne?“ Zopakoval s hraným údivem. „Tak bych měl jako první ochutnat tebe?“ Šlo to moc rychle, snad jsem se v duchu stihla rozloučit se svojí pravou rukou, ale ten ghoul se kupodivu zastavil. Od sevření jeho zubů mě dělilo mrzkých pár centimetrů. Najednou se zamračil, jako kdyby mu něco způsobilo příšernou pachuť a taky to tak bylo. Jak jsem chystala večeři, musel mi na rukou zbýt odér většiny ingrediencí, s kterými jsem dělala a máloco ghoula odradí tolik, jako lidské jídlo. Rozhodně jsem ale neměla vyhráno. Nestačila jsem ani vydechnout, když hrubě pustil Tadashiho a než se znovu bezvládně položil na desku stolu, ten ghoul se v mžiku přehoupnul na moji stranu. Chytil mě zezadu jednu ruku pevně v pase, druhou popadl lem mého trička a prudce škubnul. Jakžtakž jsem ztlumila svůj překvapený výkřik, který z části zanikl ve zvuku trhající se látky. Cáry látky se ochotně položily dolů odhalujíce z větší části moje rameno a klíční kost. Než jsem se mohla opovážit pohnout, sevřel mi i krk a já cítila vzrůstající bezmoc a paniku. Neviděla jsem ho, ale cítila jsem jeho dech na obnažené kůži a jeho stisk mě téměř drtil. Srdce jsem měla snad až v krku a s každou vteřinou polevoval můj vynucený klid. Přede mnou Tadashiho bezvládné tělo a na krk mi dýchala smrt.

Chtěl vstát a vrhnout se na něj, dostat hnáty té bestie pryč z někoho tak nepostradatelného, chtěl mu tu hrůzu, jakou zažíval, oplatit nastokrát, vepsat bolestí lítost do jeho tváře zkřivené ďábelským šklebem. Chtěl vidět vyhasnout ty rudé plamínky v černočerné tmě, ale přitom to byla jeho naděje, co skomírala. Tadashi, neschopný jakkoliv zasáhnout, vše mlčky pozoroval ze své neviditelné cely. Shiho, ne! Nesmí ti ublížit, nemůže! Shiho… Zatracené tělo, tak se pohni! Hýbej se! Ksakru! K ničemu… všechno je- já jsem k ničemu… Shiho! „Ty jsi na mě nezapomněla, že ne, slečno vyšetřovatelko?“ Na to jsem nic neřekla hrdlo sevřené jak jeho rukou, tak strachem. „Kdo jsem, hm?“ Naléhal obličej téměř nalepený u mého ucha. „Ghoul, který se snažil zachránit ostatní.“ Řekla jsem nakonec, načež mu ochabl úsměv. „Snažil se, huh? Byli v bezpečí, než je nějací sráči z CCG našli a zabili!“ Procedil mezi zuby a mně bylo jasné, že mluví o tom otci se synem. „Víš, přemýšlel jsem, jaké to asi je ztratit rodiče nebo dítě, ale tenhle druh bolesti si nedokážu úplně představit, hádám, že vy dva taky ne. Ale to, co teď prožijete, bude přece jen asi docela podobné.“ Na prázdno jsem polkla, bylo to teď, nebo nikdy. Vší silou jsem se odrazila od země a převrhla židli, na které jsem seděla, i s tím ghoulem dřív, než stačil zanořit zuby do mého krku. Skončili jsme na zemi, ale on mě i tak držel dál potlačuje můj chabý odpor. Byl by to marný boj, kdyby šlo jen o hrubou sílu, ale nakonec se mi povedlo sebrat z kuchyňské linky lahvičku sójové omáčky a v nestřeženém okamžiku jsem mu část obsahu nalila do krku. Zřejmě čekal, že se budu ohánět nožem, ale tohle ho přinejmenším rozhodilo. Zatímco zhnuseně vykašlával tu pro ghouly nestravitelnou substanci, vymanila jsem se z jeho sevření a rozběhla se do ložnice. Potřebuju quinque! Ale to jsem ho podcenila. Sotva jsem se dostala z kuchyně, něco mě stáhlo zase zpátky a prudce odhodilo na druhou stranu bytu. Skončila jsem v obýváku pod oknem, zatímco se ke mně se zlostným výrazem blížil můj soupeř kagune varovně vystrčené do všech stran. „To nebylo chytré…“

Následující momenty se mi slily do změti uhýbání, úderů a krve. Navzdory všem otřesným věcem, jaké jsem u CCG zažila, a možná snad právě kvůli nim, si myslím, že bezmoc je to nejhorší, co může člověka potkat. Vyšetřovatelé CCG, vyšetřovatelka přidružená ke zvláštní třídě, vyšetřovatel zvláštní třídy – hodnosti, slova, kam se ztratily zkušenosti? V hrůze jsem si uvědomovala, že tváří v tvář brutální síle poháněné touhou po pomstě jsme oba stejně bezmocní nehledě na postavení. Lidé jsou tak zatraceně křehcí… Skrze téměř jednostranný souboj, jaký mezi námi probíhal, nebylo slyšet šramocení z kuchyně a pak z ložnice. Snad to byla síla vůle, snad ta droga začala vyprchávat, nejspíš obojí, ale když se Tadashimu podařilo sesunout se z židle na zem, donutil se doplazit se až do ložnice, kde už s oporou futer, stěn a nábytku vstal a belhal se k jediné naději na záchranu. „Byl to tvůj parťák, co?! Pomstil se za kolegu, huh?! Víš, kolik svých přátel budu muset pomstít já?! Na to mi vaše dva zatracené životy stačit nebudou!“ Jeho hlas se mi v hlavě rozléhal jako ozvěna, zrak ochaboval s každým dalším úderem už tak omezený krví, která mi stékala po obličeji. Držel mě za vlasy, pamatuju si první náraz hlavou do stolu, druhý a jak se moje tělo přestávalo bránit, v jednom momentu ten tlak polevil. Vzdáleně ke mně doléhal zlostný křik a bolestné zavytí. Pustil mě a já zůstala ležet, už jsem neviděla Tadashiho, jak stál ve dveřích s Aurorou namířenou na našeho nezvaného hosta. Ten ghoul mu stačil poranit pravou nohu, ale Tadashi si stále se rozrůstající krvavé skvrny nevšímal a útočil se svou quinque tak dlouho, dokud se ten ghoul nesesunul k zemi. A ještě pak mu pro jistotu zasadil pár úderů do hlavy a do srdce. Snad ve smrtelné křeči se mu ještě párkrát pohnuly rty. „Gomennasai, Aratani san, Souta…“ Tichá omluva, která Tadashiho nemohla zajímat, a kterou už uši mrtvých slyšet nemohly.

Doznívající účinky té drogy a krvácející rána na pravém stehně Tadashimu skoro vzaly rovnováhu. Ještě se zachytil stěny, načež upustil svoji quinque a chtěl se vydat ke mně, ale nešlo to tak snadno. Jen zlostně zaťal zuby a chopil se prvního kusu látky, jaký v pokoji našel. Spěšně si zaškrtil tu ránu a konečně schopen pohybu, přispěchal ke mně. „Shiho! Oi, slyšíš mě? Shiho!“ Rozeznávala jsem obrys jeho tváře, i ozvěna jeho hlasu se mi zdála povědomá, ale odpovědět bylo nad mé síly. Co nejopatrněji mě zvednul, ale už v tu chvíli mu bylo jasné, že takhle toho příliš nezmůže. Nakonec se jen opřel o zeď a mě držel pevně u sebe, zatímco se mu moje krev vpíjela do košile. Už jsem nevnímala jeho ruku na své tváři. „Shiho, vydrž, neusínej, Shiho!“ Ale zůstat při vědomí bylo tak vyčerpávající. Vybavuju si útržky slov, zřejmě z Tadashiho hovoru na centrálu, když volal o pomoc. „Budeš v pořádku, slibuju, slyšíš, Shiho? Slibuju…“ Když dorazil tým ze CCG a zdravotníci, našli u nás hotové bojiště – ghoula téměř prošpikovaného zásahy Aurory a kaluž krve, ve které seděl nešťastný Tadashi a moje bezvládná maličkost. Co bys udělala, abys ochránila ty, na kterých ti záleží?

Shun nikdy neměl problém s navazováním nových známostí. Poté, co se seznámil s ghouly v Helter Skelter a dostal potřebné informace, rozloučil se po jedné skleničce a vyrazil najít svého starého známého. Pokud bude mít štěstí, najde ho určitě poblíž ghoulské restaurace. Shun toho večera měl možná víc štěstí jak rozumu. Procházel zrovna jednou z mnoha pochybných uliček. Stihl jen zavětřit něčí přítomnost, ale v okamžiku už byl sražen k zemi. Shun se instinktivně bránil a tak se tam chvíli rval s dalším ghoulem, než se ten druhý ghoul zarazil. „Shune?“ Zeptal se a Shun se jen usmál. „Že ti to trvalo, to ti teda povím.“ Uchechtl se, to ho už ale Tsukiyama zvedal ze země. „Tak tebe bych tu vůbec nečekal! Rád tě vidím! Jak se daří? Co tu vlastně pohledáváš?“ Tsukiyama měl na Shuna moc otázek a oba usoudili, že bavit se v tmavé nebezpečné uličce není úplně nejlepší nápad. Tsukiyama nabídl svůj dům, ale ten byl moc daleko. Blíž to měli k Shunovi domů...k nám domů.

Mezitím, co se Shun potuloval někde venku, já ještě vybalovala, co se dalo. V deset večer mě ale přepadla únava a šla jsem si lehnout. Ráno jsem stejně musela brzy vstávat kvůli formalitám na centrále. Spala jsem jako mimino a vůbec jsem neslyšela Shuna, jak přichází i s návštěvou.
„Omluv ten nepořádek, právě jsme se přistěhovali a nemáme dovybaleno.“ Omluvil se Shun Tsukiyamovi, který si prohlížel náš byt, který byl stále prázdný, ale zároveň plný krabic. „Máte to tu...útulné. S kým tu vlastně bydlíš?“ Shun se zatvářil zmateně. To se Tsukiyamovi nikdy předtím nezmínil o mně? Asi ne. Asi tehdy představoval hrozbu. „Dáš si kafe? Máme si toho hodně co říct.“ Mile se usmál. Uvařil oboum kafe, sehnal něco jako náhradu za stůl a židle (ty nám totiž měl stěhovák přivézt zítra) a povídali si dlouho do noci, vlastně do rána.
Shun zrovna usnul a Tsukiyama se sbíral k odchodu, když to jsme se potkali v chodbě. Potkat cizí osobu v novém bytě nebylo vůbec nic příjemného. „Huh? A ty jsi…?“ Zeptala jsem se vysokého elegána, který si mě zvědavě a možná pobaveně prohlížel. „Ah, tak ty jsi Harumin. Těší mě. Já jsem Tsukiyama Shuu,“ řekl, vzal mě za ruku a naznačil polibek. „Jsem kamarád Shuna, možná se někdy zmínil. Každopádně musím jít, omluv mě a někdy na viděnou! Au revoir!“ Zamával mi a prostě odešel. Stála jsem tam ještě chvíli jak opařená a vstřebávala celou tuhle ranní záležitost. Zmateně jsem se nějak připravila k odchodu na centrálu. Zkoukla jsem ještě Shuna, který se válel v našem budoucím obýváků na zemi, přikrytý dekou. Jen jsem nad ním zakroutila hlavou a odešla na centrálu.

Ředitelem 20. okrsku byl Kamemochi. Jeho asistentka mě přivítala v sídle a dovedla až k jeho kanceláři. „Vítejte, vítejte u nás...eh...Kurosawa. Prosím, posaďte se,“ pokynul mi Kamemochi. Sedla jsem si naproti němu. Na stole už měl hromadu papírů a složek s informacemi o mém dosavadním působení v CCG. Nějakou chvíli jsme řešili různé pracovní záležitosti, podepisování smluv a jiné formalitky, pak ale Kamemochi přišel s něčím, co jsem nečekala. „Vzhledem k vašemu stavu po poslední misi jsem byl požádán, abyste se moc nezapojovala do náročných akcí. Takže byste od zítra nastoupila do nemocnice pod vedením doktora Kanoua. Je to velice schopný doktor a určitě se od něj budete mít co přiučit.“ Jen co to dořekl, podal mi Kanouův životopis s jeho pracovními úspěchy. „V nemocnici? Takže...vůbec nebudu na centrále?“ Zeptala jsem se. „Přesně tak. Ale jen po dobu, dokud nebudete opět zdravá jako rybička. Pak vás k někomu zařadíme a budete moct plnit mise jako dřív. Ale ničeho se nebojte. Doktor Kanou je vážně skvělý muž a uvidíte, že se vám od něho ani nebude chtít!“ Rozesmál se Kamemochi. Dořešili jsme, co bylo třeba, rozloučili se a poté mě už čekalo jen obíhání a zařizování věcí jako například uniforma, abych od zítra mohla fungovat.

Domů jsem se vrátila pozdě odpoledne. Shun zrovna přišel chvíli přede mnou. „Tak jak bylo na centrále?“ Zeptal se a pomohl mi vzít pár tašek, které jsem po pochůzkách nabrala. „Víš, kam mě nakonec šoupli?“ Chvíli jsem se odmlčela. „Do nemocnice. Budu pod nějakým jejich doktorem. Podle životopisu vypadá zajímavě a určitě bude chytrý, ale doufala jsem, že mě nechají na centrále...v centru dění...Shune, musíš být opatrný a nijak na sebe neupozorňovat, jasné?“ Varovala jsem ho. Když teď nějakou dobu nebudu v centrále, nebudu vědět, co se děje...teda aspoň to jsem si myslela. Nebudu moct dávat stoprocentně pozor na to, jestli si Shuna někdo nevšiml. „Neboj sestři, všechno to mám pod kontrolou. Kafe?“ „Dám si, děkuji. No a co ty teda? Mimochodem….ráno jsem potkala toho tvého kamaráda. Kde chodíš na takovéhle známosti?“ Shun, jen co mi pomohl s věcma, šel připravovat kávu. Od doby, co piju kávu od Shuna, od nikoho jiného mi nechutná. Kam se hrabou kavárny. „Oh, ty ses potkala se Shuuem? Znám ho už...dlouho. Dluží mi laskavost, takže díky němu chvíli nebudu umírat hlady. Ale jinak mám nápad...o tom ale později. Mimochodem, volali mi stěhováci, budou mít zpoždění a přijedou asi až kolem sedmé večer.“ Informoval mě Shun a servíroval kávu. Ach ta vůně! Shun prostě věděl, jak na to. Dále jsme si povídali u kávy o všem možném, co se nám za dnešek přihodilo. Po sedmé přijeli konečně stěhováci s obří dodávkou a pomohli nám do bytu odstěhovat zbylý nábytek. Konečně jsme měli stůl, židle, gauč, televizi a Shun postel.
Po zbytek večera jsme opět stěhovali a vybalovali, co se dalo. Byt konečně začal vypadat k světu a nezel tou neosobní prázdnotou. Tenhle byt měl navíc balkón. Včera jsem na něj úplně zapomněla, ale dneska jsem se šla konečně podívat. Shun se přidal taky. „Je tu krásně. Navíc 20.okrsek je prý to nejklidnější a nejbezpečnější území, možná budeme mít chvíli zasloužený klid.“ Shun se zadíval někam do dáli a já mu to povídání jen odsouhlasila pokýváním hlavy.

Další den jsme oba měli hodně práce. Mě čekal první den v nemocnici a seznámení s doktorem Kanouem. Kanou byl vysoký zralý a moudře vypadající muž. Cítila jsem se před ním jako nějaký hloupý bezvýznamný brouk. „Kurosawa Harumin? Velice mě těší. Akihiro Kanou. Doufám, že se vám tu u nás bude líbit. No, dost řečí, nic neděláním se nic nenaučíte. Tudy prosím, podíváme se rovnou na jednoho pacienta, který...“ Kanou se mě ujal a po celou pracovní dobu jsme měli co dělat a řešit. Každopádně musela jsem uznat, že Kanou má charisma i vědomosti a v tu chvíli jsem chápala, co tím Kamemochi myslel.

Mezitím dva studenti měli zamířeno do jedné příjemné kavárny. V kavárenské televizi zrovna vysílali zprávy o dalším útoku ghoula v nedaleké věži. „To je hrozné. Navíc mám pocit, že kdyby přímo přede mnou stál ghoul, tak ho ani od člověka nerozeznám.“ Postěžoval si Hide Kanekimu. Ten mu to jen odkýval a dál si četl rozečtenou knihu. Hide si vedl svůj monolog o ghoulech a Kaneki mu to čas od času odkýval. „Ne, Kaneki, kde je ta tvoje roztomilá slečna, o které jsi mluvil?“ Dloubl Hide do Kanekiho, který znervózněl. V tu chvíli je přišla obsloužit drobná slečna s krátkými tmavými vlasy. „Ah, děkujeme. Můžu ještě poprosit o tohle?“ Ukázal Hide prstem na obrázek poháru v menu. „Jak se vlastně jmenujete, krásná slečno?“ Hide svojí otázkou servírku zaskočil. Vlastně tím zaskočil i Kanekiho. „Touka...Kirishima...“ odpověděla téměř neslyšně a odběhla rychle pryč. Kaneki Hideho probodl šokovaným pohledem. „No co? Touka-chan...ta je podle mě ze všech nejroztomilejší.“ Řekl téměř zasněně. Kaneki v duchu musel souhlasit. Touka se po chvíli vrátila i s pohárem. „Touka-chan, děkuju! Dovol mi otázku, máš přítele?“ Zeptal se Hide bez nějakého ostychu. Touka opět téměř neslyšně odpověděla, že ne, a když kluci už nic nechtěli, rychle od nich zase utekla. Hide po ní zasněně koukal, když v tom do kavárny přišla jiná slečna. Vyšší, štíhlá, elegantní. Kaneki úplně zrudl. To byla ona. Hide se otočil směrem, kterým zíral Kaneki. „To je ona?“ Kaneki kývl. „Tak na tu zapomeň. Je to úplně jiná liga!“ Chvíli se tam ještě bavili, pak ale Hide musel odejít do práce. Rozloučil se s Kanekim, který pokračoval ve čtení. Ze čtení ho ale rušil pocit, že je sledován. A taky že byl. Ta posledně příchozí slečna ho furt po oku pozorovala. Kaneki si poté všiml, že slečna čte díla od jeho oblíbeného autora, Sen Takatsuki. Kaneki ale neměl odvahu cokoliv podniknout. Slečna se ale po chvíli zvedla a prošla kolem Kanekiho. Po cestě jí spadla z ruky knížka. Kaneki se bezmyšlenkovitě zvedl a chtěl slečně knížku podat. Místo toho se setkal se slečnou na zemi a tak konečně začali nějakou konverzaci. Už si ale nevšímali, že si slečnu prohlížel i kavárenský personál a určitě to její krásou a elegancí nebylo.

Kaneki tak poznal někoho nového, konečně. Dokonce někoho, kdo má stejnou zálibu ve čtení jako on. Hned další den se Kaneki svěřil Hidemu o Rize. Tou dobou do oné kavárny, Anteiku, přišel Shun. Razil si to přímo k baru, kde zrovna byla Touka. „Zdravíčko, můžu mluvit s panem Yoshimurou?“ Shun se usmál a Touka odložila utěrku a hrníček na stranu. Zmizela za dveřmi za barem a asi po deseti minutách se bez jediného slova vrátila a pokračovala v utírání a leštění nádobí. Shun po ní hodil nechápavý pohled a už se chtěl nadechnout, když v tom ze dveří vyšel starý, ale charismatický pán. „Co si přejete mladíku?“ Pozdravil Yoshimura Shuna. „Dobrý den! Jmenuji se Kurosawa Shun a měl bych na vás prosbu...Mohl bych to ale s vámi probrat..jinde?“ Poprosil Shun a hodil po Yoshimurovi významný pohled. Yoshimura si ho změřil pohledem a pak pokynul, aby šel za ním. „Prosím, tudy.“
„Tak co byste rád, pane Kurosawo? Kafe?“ Nabídl Yoshimura Shunovi místo k sezení. „Ne, děkuji. Nuže rovnou k věci. Dozvěděl jsem se od různých zdrojů, že pomáháte ghoulům v nesnází.“ „Jakou nesnáz máte na mysli?“ „Hlad. Jde o to, že jsem se sem nedávno musel přestěhovat. Samozřejmě jsem si o okrsku zjistil co nejvíce informací. Anteiku se stará o hladové ghouly a to tak, že nijak na sebe neupozorňujete CCG. Ne nadarmo je 20.okrsek jeden z nejbezpečnějších. A já bych rád dodržel klid v tomto okrsku a pokud to bude možné, rád bych vám chtěl pomoci. Umím docela dobrou kávu, mohl bych pro vás pracovat za barem. Chci hlavně pomoct.“ Shun se na chvíli odmlčel a čekal, co na to Yoshimura. Jeho výraz se nijak nezměnil. „Hmm, můžeme to s vámi zkusit. Vysvětlím vám, jak to u nás chodí. Pak se rozhodnete, zda mi budete chtít být stále užitečný.“ Nějakou chvíli tam ještě seděli a Yoshimura vysvětloval Shunovi, jak vlastně Anteiku funguje. „Stále máte zájem u mě pracovat, mladý muži?“ Shun se na chvíli zamyslel. „Ano, mám zájem. Je tu ale ještě jedna věc, kterou byste měl vědět. Jde o moji sestru...“

Já ten den měla zase napilno. Kanou byl opravdu znamenitý doktor a nenechal mě chvíli odpočívat, protože stále je se co učit, že? Odpoledne mě Kanou propustil domů. „Dneska jste si vedla skvěle. Do zítra bych prosil, abyste zpracovala tahle data. Nebude to problém?“ Podal mi složku jednoho pacienta, zraněného vyšetřovatele CCG. „Ne, nebude to problém.“ Usmála jsem se. „Ještě něco?“ Kanou se zamyslel, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Nic víc zatím nepotřebuji. Oh vlastně ano. Z centrály poslali požadavek, aby si všichni vyšetřovatelé i medici znovu zopakovali základní znalosti o rc buňkách. Zrovna tu mám taková šikovná skripta, která jsou obohacena o různé informace, které nejvíce ocení právě medici a jiní lékaři. Znáte to. Lékařský jazyk. Nic pro obyčejné lidičky. Tady prosím. To jinak bude vše. Uvidíme se zase zítra.“ Kanou mi podal docela tlustá skripta o rc buňkách. Číst to můžu prý jakýmkoliv tempem, že to nijak extra nespěchá. Měla jsem z doktora Kanoua dobrý pocit. Vážně se mi při představě na papírování v kancelářích centrály nechtělo pryč z nemocnice.

Sešli jsme se s bratrem opět doma k pozdnímu odpoledni. „Nějaké novinky?“ Zeptala jsem se ho a šla si připravit něco k jídlu. „Mám práci.“ „Vážně? To je skvělé? Kde?“
„V jedné kavárně, někdy tě tam můžu vzít. Ale měla bys vědět, že to tam je plné ghoulů, kteří se snaží žít v klidu a míru. Kdyby zůstali bez povšimnutí CCG i nadále, bylo by to super.“ Mrkl na mě. „Uvidím, co bude v mých silách. Ah, omluv mě, musím ještě vypracovat jedno hlášení pro pana doktora.“ „Huh, takže pan doktor je milá náhrada za Kenta, říkáš?“ Dloubl si Shun. „To teda, ani netušíš jak. Je neskutečně chytrý, milý a záleží mu na podřízených, aby se dál vyvýjeli. Dokonce mi dal tahle skripta o rc buňkách z lékařského hlediska….to znamená, že vyšetřovatelé neví všechno, ale lékaři...ti ano.“ Shun jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Po jídle jsem se pustila do hlášení a po hlášení do rc buněk. Shun na večer zmizel ven, že prý jde navštívit Tsukiyamu.

Čas ubíhal jako voda. Já byla ze své práce nadšená. Navíc práce pod vedením pana doktora Kanoua byla vážně super a vážně jsem se měla ještě hodně co učit. Shun začal pracovat v Anteiku jako barman a den ode dne byl víc a víc populární, hlavně mezi slečnami. A Kaneki si stihl domluvit další rande s Rize. Hide absolutně nechápal smysl randění v knihovně a asi to nikdy nepochopí.
Kaneki s Rize strávil celé odpoledne. K večeru pak spolu šli ještě kus. Po cestě dokonce minuli Touku a její kamarádku. Kaneki se chtěl už rozloučit, ale Rize nechtěla. „Víš, přiznám se, že se bojím chodit domů sama. Hlavně po tom, co ve zprávách je to samý ghoul, tak mám strach….vadilo by ti, kdybys mě doprovodil domů?“ Zeptala se tak mile a vystrašeně zároveň, že by jí málokdo odmítl. A ani Kaneki neodmítl a šel s Rize ještě dál. Šli nějakou podezřelou a pochybnou uličkou, kde se Rize zastavila a z ničeho nic začala Kanekiho svádět. Kaneki v tu chvíli nevěděl, jestli mu to je nebo není nepříjemné, ale rozhodně takové chování, od někoho jako byla Rize, nečekal. Kdyby ho ale jen sváděla. Kanekim projela ostrá bolest a zděšením se od Rize odtáhl. Postupně mu docházelo, co se stalo. Kaneki byl pokousán. Rizeiny oči najednou zářili rudě a pusu měla od Kanekiho krve. Za Rize se začali objevovat rudé šlahouny. Ghoul. Rize je ghoul! Kaneki už ani nepřemýšlel a bral nohy na ramena. Rize ale běžela za ním. Všechno se událo tak rychle, a najednou Rize byla rozpláclá pod železnými traverzami a Kaneki ležel těsně vedle, na pokraji smrti.

Bíp bíp! Bíp bíp! „Kurosawa, prosím?“ „Harumin-san? Máme tu akutní případ! Už k vám jede sanitka, odveze vás do nemocnice! Doktor Kanou si vás žádá!“ „Ano, ano, budu tam hned, jak to jen půjde!“ Vstala jsem z postele, naštěstí jsem si ještě četla ta skripta. Rychle jsem se oblékla, nechala Shunovi vzkaz na lednici a vyšla před dům, kam zrovna zajela sanitka. Naskočila jsem do ní a jeli jsme okamžitě do nemocnice.
Chodbou zrovna proběhl Kanou. „Kurosawa! Výborně! Jdeme operovat!“ „Co se stalo?“ „Vysvětlím vám to cestou. Jdeme!“ Na sál už přiváželi záchranáři dvě těla. Teda spíš, jedno tělo a jeden zbytek těla. Na sále už byli připraveni jiní doktoři a sestry, aby se pokusili těla zachránit. Kanou si mě vzal na vteřinu stranou. Sevřel mi pevně paži a věnoval mi tak...šílený pohled, až mě zamrazilo. „To, co se stane tam na sále, zůstane jen mezi námi. Jste mladá chytrá slečna, která má navíc a já rozhodně chci, abyste se dál vyvýjela. Doufám, že jste si stihla prolistovat skripta. Jestli mne ale zradíte, mohl by to velmi zle odnést váš bratr.“ Absolutně jsem ho nechápala. „Jak víte o..“ „To není důležité jak. Ale určitě nechcete, aby o tom věděli vyšetřovatelé ze CCG, je to tak? Teď mi pojďte asistovat, mladá dámo, po operaci si ještě promluvíme.“ Byla jsem v šoku, ale pokusila jsem se to neřešit a soustředit se na těla. Kanou vyhnal ostatní personál a já poté, co jsme začli operovat, pochopila, o co mu šlo.

Když jsem otevřela oči, okolí začalo nabývat bledých obrysů – nemocniční pokoj, přespříliš světla a Tadashi. Jakmile si moje oči zase zvykly na ten přísun jasu, zastavily se u jeho lehce shrbené postavy. Seděl u mojí postele hlavu podepřenou rukou, ale přesto mírně skloněnou, a jeho rytmické oddychování napovídalo, že usnul. Bylo to obtížnější, než jsem čekala, ale nakonec k němu moje natažená ruka dosáhla. Obvazy, flastry, šrámy – takové cliché. S námahou jsem mu několikrát přejela prsty po ruce, kterou si podepíral tvář, až se sesunuly ke kolenu, odkud už se nepohnuly. Chtěla jsem něco říct, ale vzápětí sebou Tadashi škubnul a spánek byl tentam. „Jak dlouho už jsi tady?“ Usmála jsem se nad jeho chvilkovým zmatením. „Shiho, jak ti je?“ Vyhrknul mačkaje moji ruku. „Jako po ráně do hlavy.“ Ušklíbla jsem se navzdory přetrvávající slabosti. „Ta tvoje ironie mi chyběla.“ Usmál se, všimla jsem si tmavých kruhů u jeho očí. „Jenom ta?“ Vstal a naklonil se ke mně, zdálo se mi to jako věčnost, co jsme se naposledy políbili. „Promiň, nebolí to? Promiň…“ Jeden polibek za druhým a já si zprvu myslela, že se omlouvá za tu prudkost, ale když se na to dívám zpětně, bylo v tom něco víc. „Jak dlouho jsem tady?“ Zeptala jsem se pak. „Tři dny.“ Odpověděl Tadashi. „A ty?“ „Tři dny.“ Přiznal, i když ta jeho rána nebyla tak hrozná a po ošetření klidně mohl odpočívat doma, Tadashi prakticky z nemocnice neodešel a taky toho moc nenaspal. Celou tu dobu se užíral obavami a výčitkami, doteď nemohl uvěřit, že ho tak snadno dostal ghoul, co hůř, že toho ghoula tak snadno dovedl ke mně. Bylo to jako předhodit nás oba Dravci, naprostý hazard způsobený donebevolající nepozorností a neschopností, alespoň to si Tadashi ty tři dny opakoval. Z té nečekané návštěvy jsem si odnesla bezpočet škrábanců a pohmožděnin, ale co především způsobilo můj pobyt v nemocnici – otřes mozku a tržná rána na hlavě. Ještě teď jsem si připadala poněkud slabá, ale co jiného po takové akci čekat, že? „Co se stalo s Dravcem?“ Tadashimu se okamžitě vybavilo ghoulovo zkrvavené tělo. „Ten už tě trápit nemusí, už nikoho…“ Jen jsem souhlasně zamručela. „To je dobře.“ Přitakala jsem, cítila jsem úlevu, ale kupodivu ne jen ji. Cosi těžkého mi sedělo v hlavě, ale snažit se vybavit si události posledních dnů bylo v mnoha ohledech bolestivé. „Tak… kdy mě pustí domů?“ Nadhodila jsem. „To by mě taky zajímalo, doktoři moc sdílní nebyli.“ Přiznal Tadashi s vědomím, že to s ním ty tři dny neměli zrovna lehké. „Tomu říkám šťastné shledání.“ Přerušil nás najednou někdo třetí. „Fajn načasování, Nagase.“ Zašklebil se Tadashi, když ve dveřích uviděl kolegu. „Vypadáš dobře, Shiho san.“ Řekl Nagase očividně spokojený, že nebude muset jít dalšímu kolegovi na pohřeb. „Jo, obvazy mi vždycky slušely.“ Zanotovala jsem, vidět ty dva mi podstatně zvedlo náladu, měla jsem dojem, že se všechno zase vrací do starých kolejí, že všechno zase bude v pořádku. Žádná velká debata se ale rozvinout nestačila, o chvíli později totiž do pokoje vešel doktor očividně zděšený přívalem návštěv. „Oslavy si nechejte na později, pacientka potřebuje klid.“ Oznámil stroze a přešel k mému lůžku. Hned za ním cupitala sestřička nesouc desky zřejmě s výsledky vyšetření. „A teď vážně, pánové, ven – oba.“ Tadashi zprvu počítal s tím, že doktor vykáže jen Nagaseho, ale očividně se spletl. „Ještě přijdu.“ Ujistil mě, načež si doktor jen povzdychnul. „Tak zatím, Shiho san.“ Kývnul na mě Nagase a sestřička mu akorát stačila věnovat omluvný úsměv, když společně s Tadashim odcházel. Hádám, že s lidmi ze CCG se v nemocnici nenudí.

Zatímco já si vše nechávala vyložit od doktora, Nagase a Tadashi přecházeli po chodbě, tedy spíš Tadashi, zatímco Nagase seděl poblíž na lavičce. „Tadashi san, co se na chvíli posadit? Neměl bys tu nohu zbytečně zatěžovat.“ Upozornil ho Nagase opatrně, ale Tadashi si jen odfrknul. „Zbytečně zatěžovat? Jen ať si zase zvykne na normální provoz. Ale díky za péči.“ Nagase se jen nervózně poškrábal zezadu na krku, mattaku, je to těmi okolnostmi, nebo mě vždycky tolik nesnášel? „Ne, Tadashi san…“ Prolomil pak Nagase to ticho. „Jsem rád, že je s Dravcem konec.“ Tadashi jen souhlasně zamručel pohled odvrácený od kolegy. „To asi každý.“ Dodal, ale Nagase jen zakroutil hlavou, jako kdyby říkal, že tohle tím nemyslel. „Totiž, jsem rád… za Fukuie.“ I když jsem to měl být já… Ale pomsta byla přece jen pomsta, ne? Ač nerad, asi za čtvrt hodiny doktor moji návštěvu zase pustil do pokoje. „Tak prosím, ale berte ohledy na její stav.“ Oba doktorovi všechno odkývali a sotva se za ním zavřely dveře, atmosféra v pokoji se citelně odlehčila. „A generál opustil bojiště.“ Zanotoval Nagase, jen jsem se usmála. „Není tak hrozný, no, alespoň ke mně ne.“ Přiznala jsem. „Co ti řekl?“ Zeptal se Tadashi doufaje, že se pak nebude muset doprošovat informací u doktora. „Do konce týdne si mě tu nechají, pak klidový režim, ale konečně doma.“ Oznámila jsem spokojeně, ale pak jsem se zarazila. „Když je řeč o návratu, jak dopadl náš byt?“ Tadashi si jen nervózně prohrábnul vlasy. „Než tě pustí, dám všechno do pořádku, ale CCG nám zajistí náhradní ubytování.“ Odpověděl, ale já jen mdle zakroutila hlavou, nebo jsem se o to alespoň pokusila. „Ne, chci se vrátit domů, do našeho bytu.“ Přikývnul a posadil se ke mně bera mě za ruku. „Všechno zařídím.“ Řekl a něžně mi políbil hřbet ruky – jednu z malá neovázaných částí. „Ehm, tak já se asi vrátím na centrálu a rozhlásím tu šťastnou novinu.“ Ozval se Nagase, který si začínal připadat poněkud nadbytečný. „Jen nepřeháněj.“ Zareagovala jsem potěšená Nagaseho pozitivní nadsázkou. „Jó, málem bych zapomněl. Kasui už je prý jako nový, i když to Chigyou san málem obrečel, když mu ho přinesli.“ Dodal ještě Nagase a já si dost dobře dokázala představit nebohého vědátora, jak se potýká s mojí zbídačenou quinque. „Dobře, až budu moct, stavím se za ním.“ Řekla jsem. „Ale to má čas.“ Vložil se do toho Tadashi ve snaze zapudit mé myšlenky na práci. „Tadashi san má pravdu. No nic, měl bych se vrátit – madam, pane.“ Ukončil to Nagase a s hranou vážností se rozloučil se svými nadřízenými – ne, že bychom to v praxi s hodnostmi tak hrotili. „Ať už jsem doma…“ Povzdychla jsem si a zabořila hlavu do polštáře. „Neboj, brzy budeš.“ Ujistil mě Tadashi. Ještě chvíli u mě zůstal, než jsem zase usnula a aniž bych o tom věděla, seděl u mě i chvíli poté. Díval se na mě a pod každým obvazem znovu viděl všechny ty rány a krev, všechnu tu bolest a strach zaviněný jeho chybou. „Mrzí mě to, Shiho, tak strašně mě to mrzí… Kéž bych to mohl vzít zpátky…“

Tou dobou se ve dvacátém okrsku s následky jiného incidentu potýkal další pacient. Kanekimu chvíli trvalo, než si uvědomil, co se všechno stalo. Fyzické následky byly samy o sobě dost výmluvné, ale srovnat se se skutečností, s tím mu ani lékaři pomoct nemohli. Když přemítal o tom večeru s Rize, chvílemi váhal, jestli se to opravdu stalo. Nevinný úsměv na její tváři, šok, který na moment zastínil i přicházející bolest, krev a strach, panika a bezmoc a zase krev a úsměv, který byl najednou tak zlomyslný. Neblouzní jen po té operaci? „Kaneki san.“ Hlas sestřičky ho vytrhnul ze zamyšlení. „To už opravdu nebudeš? Musíš pořádně jíst, aby ses co nejdříve uzdravil.“ Řekla ustaraně při pohledu na tác s téměř netknutým jídlem. „Omlouvám se, to ta chuť…“ Sestřička jen chápavě pokývala hlavou a vzala od něj ten tác. „Vím, že to není zrovna gurmánský zážitek, ale neměl bys být tak vybíravý, potřebuješ hodně živin, víš?“ Dodala ještě, načež Kaneki jen chabě přikývl. Pokud šlo o následky té nehody, Kaneki nebyl zdaleka jediný, koho se dotkly. Zatímco on se snažil srovnat sám se sebou, Kanou musel před komisí obhajovat své rozhodnutí. Jistě, zachránil Kanekimu život, ale měl skutečně pravomoc sám rozhodnout o transplantaci? Co rodina té dívky? Neměl ničí svolení, jen vlastní vůli. „Smrt té dívky byla potvrzena hned po převozu, mimo to věřím, že je mým posláním, posláním lékaře zachránit životy, které mi jsou svěřeny, pokud to je jen trochu možné.“ Kanou své rozhodnutí obhájil, tedy, před komisí, ale co před tebou? Krátce po dýchánku s nadřízenými si tě zavolal do ordinace. Mlčky jsi tam seděla a čekala, až se ti Kanou bude věnovat. Popravdě jsi nevěděla, co od něj čekat, pořádně sis ani nestačila uvědomit, čeho jsi to byla svědkem, ale jedna věc ti byla jasná – ať to bylo cokoliv, dovolila jsi to a účastnila ses toho a to je něco, co není možné vzít zpět. „Zdá se, že Kanekiho rekonvalescence probíhá bez větších potíží, to je dobré znamení. Přidal jsem vám nějaké služby, odteď mimo jiné budete mít na starost našeho speciálního pacienta.“ Kanou se na chvíli odmlčel, jako kdyby přemýšlel, zda něco neopomněl. „Oh, a dočtěte si ta skripta.“ Svým způsobem tě fascinovala i děsila systematičnost toho muže, kdybys neznala okolnosti, přísahala bys, že se ten doktor jen opravdu svědomitě stará o svého pacienta, ale pravda byla někde jinde. Jak mohl tak snadno dělat, že se nic zvláštního nestalo? Hrál to se stejnou lehkostí, s jakou tě jen vteřiny před zákrokem bezostyšně vydíral. Najednou sis vzpomněla na Kanemochiho slova, ani se mi nebude chtít odejít, huh? Otázka spíš byla, jestli tě Kanou nechá.

Onen incident nenechával chladnou ani komunitu ghoulů v dvacátém okrsku, nebo aspoň její část. Brzy ráno, sotva po otevření, se v Anteiku stavila Hibiki. Kupodivu za barem našla samotného Yoshimuru. On a Yomo zrovna něco probírali, ale hovor okamžitě utichl, když si všimli časné zákaznice. „Ara, to je nezvyk vidět tě tady, Yomo san.“ Prohlásila a zamířila k pultu. „Snad to bude klidný začátek klidného dne.“ Yomo na to nic neřekl, jen Yoshimura se automaticky dal do přípravy kávy. „Mluvíš o klidu…“ Poznamenal jen tak mimoděk a o chvíli později postavil před Hibiki šálek silné kávy. Yomo se mezitím stačil bez velkého vysvětlování vytratit. „Díky.“ Spokojeně vdechla aroma čerstvě uvařené kávy. „Dnes tu ale nejsi jen kvůli kávě, že?“ Yoshimuru šlo jen těžko ošálit. „Ten poprask ohledně Rize, co o tom víte?“ Zeptala se a opatrně upila ze svého šálku. „To, co se říká.“ Odpověděl jednoduše. „To obvykle není záruka pravdy.“ „A já bych snad měl být?“ Hibiki odložila kávu a zadívala se na vedoucího Anteiku. „Obvykle víte, čemu věřit. Nezdá se vám to zvláštní? Jistě, nikdo není nesmrtelný, ale navzdory okolnostem, nechce se mi věřit, že by Rize skončila takhle.“ Yoshimura na moment přestal rovnat skleničky. „Nezdá se, že by bylo moc možností, jak by to mohla přežit, že? Spíš je otázkou, proč ty traverzy spadly…“ „Samy od sebe zřejmě ne.“ Hibiki akorát dopila kávu. „No, práce nepočká. Díky za kávu a hezký den, Yoshimura san.“ Než odešla, stačila ještě pohledem zavadit o kluka, který zrovna vyšel ze zaměstnaneckých prostor. Dle uniformy Anteiku další zaměstnanec, nováček, hm? Shun se ani pořádně nestačil rozkoukat a znova s Yoshimurou osaměli. „Přišel jsem nevhod? To mě mrzí, jen jsem chtěl uložit ty věci ze skladu.“ Řekl vedoucímu, nemohl se ubránit dojmu, že tady před chvílí Yoshimura řešil něco vážného. „Vůbec ne, klidně pokračuj…“

Jak doktor slíbil, koncem týdne mě mohl Tadashi odvézt domů. Čím blíže jsme byli našemu bytu, tím patrnější bylo mé očekávání smíchané s obavami. Jistě, těšila jsem se domů, ale zároveň jsem tak nějak tušila, že už z našeho bytu nikdy nebudu mít stejný pocit jako dřív. „Vítej doma.“ Řekl Tadashi spokojeně a zavřel za námi dveře. Rozhlédla jsem se kolem, byt byl jako ze škatulky, Tadashi se opravdu vyznamenal. Prošla jsem kuchyní do obyváku, až na pár detailů bylo vše na svém místě – s výjimkou konferenčního stolu, ten byl krapet jiný, než jsem si pamatovala. „Stejný jsem nesehnal, jestli se ti nelíbí, můžu ho zajít vyměnit.“ Řekl skoro omluvně, ale já se jen usmála. „Kdepak, líbí. Ale překvapuje mě, jak šikovná je z tebe hospodyňka.“ Škádlila jsem ho. „Co bych pro tebe neudělal.“ Ušklíbnul se, načež mě opatrně chytil v pase a políbil. „Musím ještě něco vyřídit, ale přijdu brzo. Zvládneš to tady?“ Zeptal se a možná, kdybych řekla „ne“, vykašlal by se na všechnu práci a zůstal se mnou, ale to jsem nechtěla. „Neboj, asi se ještě prospím.“ Uklidnila jsem ho. „A ať tě ani nenapadne něco vařit.“ Vzpomněl si ještě. „Jistě, nezavadím ani o hrnec.“ Mávla jsem nad tím rukou a ještě Tadashiho letmo políbila, než za ním zapadly dveře. Notnou chvíli poté jsem pak procházela náš byt, jako kdybych tam snad byla poprvé. Ještě pořád jsem to měla před očima. Když jsem vešla do kuchyně, viděla jsem Tadashiho, jak bez hnutí leží na stole a znovu jsem skoro cítila stisk toho ghoula a jeho dech na svém krku. Když jsem se pak zastavila v obýváků, vybavila se mi všechna ta krev a bezvládné tělo, ale čí? Byl to ten ghoul pokořený Tadashiho quinque? Byl to Tadashi zraněný tím nezvaným hostem? Možná jsem to byla já, bezmocná a zlomená. Do té chvíli jsem si neuvědomovala, jak moc jsme závislí na našich quinque. Jak málo toho dokážeme sami…

Na rozdíl ode mě, Kaneki měl před sebou ještě dlouhou cestu. Ještě alespoň další týden musel zůstat v nemocnici a poté ho stejně čekaly pravidelné kontroly, jak říkal Kanou, nic se nesmí podcenit. Jako jeho téměř osobní ošetřovatelka si stačila Kanekiho v rámci možností poznat. Ne, že by mu většinou bylo úplně do řeči, ale všímala sis, že snad ze slušnosti k tobě se tváří mile a neodmítá tvou snahu o hovor. Bylo ti ho líto. Byl mladší než ty, vysokoškolák, co má rád literaturu, chytrý kluk, vsadila by ses, že se určitě dobře učil, taky působil jako člověk, který by druhým nikdy neudělal nic zlého. Škoda, že se zlé věci nedějí jen zlým lidem. Ten kluk zřejmě neměl ani tušení, co se v něm dělo, ty vlastně úplně taky ne, ale alespoň jsi věděla proč – věděla a musela mlčet. Když ti jednou Kanou nařídil, abys Kanekiho donutila něco sníst, ten klučina snad silou vůle zvládnul pár soust, načež všechno téměř v bolestech vyzvracel. Pro něj to možná byla jen pooperační komplikace, pro tebe děsivý důkaz toho, co v Kanekim ta operace změnila. Když se ti mezi kašláním a těžkými vdechy omlouval, měla jsi chuť vzít ten tác se zbytky jídla a hodit ho jistému doktorovi na hlavu. „Ne, Kurosawa san… proč… se tohle děje? Je tohle normální?“ Vzít ten tác a bít jím toho doktora tak dlouho, než by se stačil tomu klukovi na tisíckrát omluvit a vše vysvětlit.

A zatímco ty ses potýkala se svou prací a jejími důsledky, bratr měl zrovna volno, které využil k obědu s Tsukiyamou. „Jedna věc se musí nechat, „nenápadný“ nebo „skromný“ k tobě fakt nesedí.“ Poznamenal Shun, když se svým známým procházel chodbami honosného sídla Shuuovy rodiny. „Zkus třeba „krásný“, „pompézní“ nebo „okouzlující“, mon ami.“ Usmál se Tsukiyama potěšený dojmem, jaký jeho sídlo udělalo. „Takže teď pracuješ v Anteiku, hm? Rozkošné, ta uniforma jen podtrhuje tvé rysy, dobrá volba.“ Oběd se nesl v poklidu přátelské konverzace. „Tohle bych raději slyšel od těch slečen v kavárně, ne od tebe.“ Zašklebil se Shun a upil ze své sklenice. „Ale je to vskutku nostalgické, ten tvůj pacifismus. Nechybí ti to? To vzrušení z lovu, horkost života, který máš ve vlastních rukách, život, který vyprchá a poctí tě symfonií chutí?“ Tsukiyamovi se při té řeči nebezpečně leskly oči, div, že se u něj neprobudil kakugan. Shun se akorát pousmál. „Já nevím, mělo by mi to chybět? Bezpečně ale vím, že jsem rád za život, jaký jsme si s Harumin stačili vybudovat. Bylo by ode mě neskutečně hloupé a sobecké to zničit kvůli chvilce rozkoše, nezdá se ti?“ Shunův výrok Tsukiyamu očividně pobavil. „Tolik citu pro jediného člověka, jak kouzelné a nepochopitelné. Co kdybys příště přivedl i sestru? Zvu vás na večeři, oba.“ S jakým zalíbením ta slova pronesl. „Vzít sestru na večeři? Máš zvrácený smysl pro humor, vážně.“

Někoho smrt Rize netrápila, jiné ale prostě zajímala. Itori nepřekvapilo, když se nedlouho po tom incidentu v jejím baru opět zastavila Hibiki. Jen co obsloužila další hosty, nalila sobě i Hibiki vrchovatou skleničku „likéru“ a s potutelnou zvědavostí malého dítěte čekala, kam se hovor stočí dnes. „Tentokrát jsi mě vážně zklamala, Itori, víš to?“ Řekla Hibiki s nádechem provokativní ironie, kterou Itori spokojeně přijala. „To je vše, ani u mě holt nezjistíš všechno.“ Pokrčila rameny a znovu sobě i své známé dolila až po okraj. „Ale možná něco zamlčuješ ty mně, hm?“ Mrkla na Hibiki a upila likéru. „S Rize jste se neměly moc v lásce, viď?“ Pokračovala barmanka Helter Skelter, ale Hibiki se jen ušklíbla. „No a? To není tajemství, hodně ghoulů Rize nemělo v lásce, ale dost jich bylo chytrých natolik, aby věděli, že zaplést se s ní by je stálo krk. A nějaké orgány.“ Do baru vešla dvojice ghoulů. Itori jim letmo pokynula, než se vrátila k původní konverzaci. „Hezky řečeno, jen málo z nás by si trouflo ji takhle… konfrontovat.“ Itori se na svoji známou významně podívala. „Vážně, proč ten pohled? Nelíbí se mi, co tím naznačuješ, Itori.“ Hibiki jí ten pohled vrátila. „Chtěla jsi vědět, co se říká, ne? Tak jen pro úplnost, hodně z nás si myslí, že to nebyla tak docela nehoda. A určitá část si pak myslí, že za tím mohl být někdo, kdo s Rize nevycházel, komu vadilo, jak ohrožovala klid v okrsku, a kdo se jí především nebál, zkrátka někdo jako ty, Hibiki chan~“ Hibiki odložila svoji sklenici a znova se na Itori upřeně zadívala. „Ještě, že nevěříš všemu, co se říká, viď?“ Položila na bar peníze a vstala. „Snad nejsi uražená?“ Zeptala se Itori udiveně, ale Hibiki se jen pousmála. „Vůbec ne, jen zklamaná, znáš mě, novinář hledá solidní fakta, ne pomluvy. Ale jen pro úplnost, kdybych si snad s Rize chtěla něco vyřídit, určitě by u toho neskončil zmrzačený nějaký malý kluk.“ Mattaku, proč jen mám dojem, že ani odstraněním Rize se nedocílí klidu?

Uběhlo pár týdnů a já byla konečně oficiálně schopná vrátit se do služby. Bylo hezké vidět, že má můj tým z mého návratu radost, ale když mě s nadšením vítal každý druhý kolega, připadala jsem si skoro nepatřičně. Jako kdybych snad vybojovala bitvu století. Povzdychla jsem si, ale byla jsem ráda, že jsem konečně zpátky ve starých kolejích, alespoň jsem si to myslela, ale asi jsem měla tušit, že po tom incidentu s Dravcem už nic nemohlo být jako dřív. Watabe, Suzuki i Yoshimoto pod mým vedením dál fungovali jako tým, vyřešili jsme několik lehčích případů, ale jinak příliš práce v terénu nebylo. Alespoň jsem si to myslela, ale když jsem se náhodou s pár kolegy bavila o jiných případech, zjistila jsem, že mojí skupině se ty složitější, respektive nebezpečnější, kousky podezřele vyhýbaly. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem v pozadí toho zvláštního přidělování případů objevila Tadashiho. Jistě, byla jsem čerstvě po rekonvalescenci, ale snad mě doktor neuschopnil jen tak pro radost, ne? A ano, měla jsem jeden z nejméně zkušených týmů, to ale nebyl důvod odpírat jim případy, na kterých by mohli získat zkušenosti, ne? Tohle se musí nějak vysvětlit. A taky jsem si pro to vysvětlení došla k Tadashimu do kanceláře. „Promiň, měl bys teď chvilku?“ Jen spěšně přikývnul a já za sebou zavřela dveře. Přišel ke mně a letmo mě políbil na tvář. „O co jde?“ Zeptal se, zdálo se, že je v dobré náladě, to já se tak blaženě necítila, ale snažila jsem se nedělat předčasné závěry. „Jen mě překvapilo rozdělení posledních případů, o které ses čirou náhodou staral ty.“ Začala jsem, ale Tadashi se netvářil, že by věděl, kam mířím. „Co přesně se ti nezdá?“ „No, je to náhoda, že můj tým dostal to nejméně rizikové, co bylo k mání? Jestli z nich jednou mají být dobří vyšetřovatelé, potřebují víc než tyhle drobečky.“ Tadashi jen pokýval hlavou, zdálo se, že tu povznesenou náladu vystřídala vážnost. „Dobře, příště je nechám spolupracovat s dalším týmem na něčem větším, může být?“ Jen jsem se na něj překvapeně zadívala. „Spolupracovat? A co takhle dát nám vlastní případ? Nerada bych, abys tímhle systémem vytvořil nějakou iluzi neschopnosti, pokud jde o můj tým.“ Nemohla jsem se zbavit dojmu, že to celé Tadashi zlehčuje. Nebo to já moc hrotím? „Neměla bys na ně tolik tlačit, Shiho, ani na sebe.“ A v ten moment mi to došlo. „Počkej, na sebe? Není důvod brát na mě nějaké ohledy, jestli ti šlo o tohle. Už jsem oficiálně zpátky, tak mě ber jako jiné kolegy.“ Tadashi ode mě přešel ke stolu. „Rozhodl jsem o těch případech v nejlepší víře, tak to, prosím, přijmi. Není to napořád, Shiho.“ „To doufám, víš, pro příště, jen abys věděl, tu hodnost mám za schopnosti a práci v terénu, ne jen tak na okrasu, tak díky, že to bereš v potaz.“ Tadashi na to nic neřekl, jen přikývnul a náš hovor vlastně skončil. Když jsem se pak vracela do zasedačky, sama jsem byla překvapená, jak mě to popíchlo. Nemůže mě tolik ochraňovat, ne tímhle způsobem…

20.okrsek měl být pro nás nový začátek, nový start. Navíc se tvrdilo, že tenhle okrsek je jeden z nejbezpečnějších a neklidnějších, ale pro mě to začínala být noční můra. Aspoň že Shun byl zatím v pořádku. Doktor Kanou ale o Shunovi věděl. Jak? To kdybych aspoň tušila. Každopádně Kanou měl na mě tu největší páku a já byla pro Shuna ochotná obětovat hodně. „Kurosawa-san, ode dneška budete mít na starost našeho nového pacienta. Musíme ho neustále sledovat a pozorovat. Budu po vás chtít, abyste o Kanekim zpracovávala denně reporty a teď prosím, zajděte za ním a donuťte ho sníst nějaké normální jídlo.“ Tvářil se zase jako předtím. Úplně normálně, jakoby se nic nestalo. „Ano, pane...“ Vzala jsem si Kanekiho chorobopis a šla jsem ho zkontrolovat.
„Jak se cítíš?“ Zeptala jsem se Kanekiho, který ležel na posteli a myšlenkami byl úplně mimo. „Ah...asi fajn.“ Lže. Určitě lže. „Dobře...prý vůbec nejíš?“ Sáhla jsem mu na čelo, jestli nemá teplotu. Zdál se v pořádku. „Nemám vůbec na nic chuť.“ Řekl smutně. „Přinesla jsem aspoň nějakou zeleninu. Na.“ Podala jsem mu mísu s výběrem zeleniny. Kaneki si, aby se neřeklo, vzal menší kus nakrájené papriky a vložil ji do úst. Žvýkal a žvýkal a najednou začal kuckat a dávit se. Podala jsem mu ubrousek, aby rozžvýkanou papriku vyplivl. „Omlouvám se, hrozně se omlouvám. Ale nemám na jídlo vůbec chuť a dělá se mi z něj zle.“ Omluvně zíral někam na povlečení. „To nevadí. To se...stává..“ Snažila jsem se nasadit milý úsměv. „Je to normální?“ Zeptal se ustaraně Kaneki. „Normální úplně ne, ale nejsi ojedinělý případ. Prostě se to stává. Nelam si s tím hlavu.“ Věnovala jsem mu další milý úsměv. Ještě jsem ho dokontrolovala, změřila tlak, odebrala krev, poté jsem se s ním rozloučila a odešla. Chtělo se mi brečet. Chudák kluk…

V nemocnici jsem zůstala dlouho do noci. Shun už se po mě sháněl. Neměla jsem ale chuť s kýmkoli mluvit a tak jsem mu poslala jen sms. V nemocnici byl ale i Kanou. Zrovna když procházel kolem, nedalo mi to a zastavila jsem ho. „Pane doktore! Pane doktore, počkejte!“ „Co se děje?“ Otočil se na mě Kanou. „Jde o Kanekiho. Musíme mu to říct, že...že...“ „Že co? Že je asi na půl ghoul a na půl člověk a bude si muset opatřit lidské maso?“ Nastala chvíle ticha. „No, takhle asi ne...ale měli bychom mu nějak pomoc. Co když...co když umře? Co pak?“ Téměř jsem šeptala. „Neumře, tím si můžete být jistá, mladá dámo. A jestli nechcete přijít o bratra, tak žádné pomáhání. Chci zjistit, jak se s tím vypořádá. Sám.“ Věnoval mi nevinný úsměv a odkráčel si to někam pryč. Já se jen mračila a trucovala. Udělá si z nevinného kluka pokusný subjekt a nechá ho v tom úplně po uši? To mu nemůžu ani naznačit, co se s ním děje?

Těsně před půlnocí jsem se vrátila domů. Shun ještě seděl v obývacím pokoji a četl si nějakou knížku. „Těžký den?“ Zeptal se, když viděl můj zdrcený výraz. „Ale...to ani nestojí za řeč. Co ty? Jak to jde v nové práci?“ Shun zaklapl knížku. Počkal, až jsem si přisedla k němu a začal povídat. „Mimochodem dneska jsem byl na obědě s Tsukiyamou. Chtěl by nás oba pozvat na večeři, ale nepřijde mi to jako dobrý nápad...“ Věnoval mi jeden ze svých starostlivých pohledů. „A ví, že jsem člověk...plus k tomu vegetarián?“ Ušklíbla jsem se. „Vtipné. Myslím to vážně. Na jednu stranu by bylo neslušné, kdybych zrovna jeho odmítl, ale nepřijde mi moc chytré brát tě k němu.“ Shun zase vypadal ustaraně. „Shune, pokud je pro tebe Tsukiyama tak důležitá známost, které nemůžeš odřeknout ani večeři, tak k němu prostě půjdeme. Budeš tam se mnou a já už se díky výcviku dokážu o sebe postarat v nejhorších případech. Navíc, pokud je to tvůj kamarád, co hrozného by se mohlo stát?“ Položila jsem mu ruku na rameno. Shun si jen bezradně povzdychnul..

Uplynulo pár dní a Kanou rozhodl, že je čas propustit Kanekiho. „Kaneki, kdybys někdy cokoliv potřeboval...přijď přímo za mnou, ano?“ Stikla jsem mu rameno a měla pocit, že mu tímhle obyčejným gestem dodávám aspoň trochu naděje. Jak jsme již zjistili, pro Kanekiho neměl kdo přijít. Žil úplně sám. O to víc se mi ho zželelo a měla jsem potřebu mu něco aspoň naznačit. Ale nemohla jsem. Kanou měl v tomhle nade mnou velkou moc.
Kaneki byl konečně doma. Neustále ho trápilo to, že celou dobu nejedl, ale na jídlo neměl ani pomyšlení. Když zkusil něco ochutnat ze svých zásob, udělalo se mu akorát hůř. Zapl si televizi. Zrovna tam běžel rozhovor s jedním mužem, který se zajímal o ghouly. „Ghouly od lidí vlastně vůbec nejde rozeznat. Vypadají jako lidi, chovají se jako lidi. Jsou všude mezi námi. Ale je tu jeden detail, který ghouly prozradí. Nesnesou lidské jídlo. Dělá se jim po tom zle, kolikrát jim lidské jídlo vyvolá zvracení. Je to zatím jediný způsob, jak...“ Kaneki dál neposlouchal. Mozek mu šrotoval o stošest. Rize byla ghoul a její orgány má teď on ve svém těle. Znamená to snad…?! Kaneki šíleně zpanikařil a začal se ládovat vším, co našel v lednici, ve spíži, kdekoliv. Po všem se mu dělalo zle a jídlo nemělo chuť, jakou si pamatoval. Všechno chutnalo jako ohořelá guma, hlína, ne-li něco horšího. Kenovi se klepaly ruce, potily dlaně a nechtěl uvěřit svým myšlenkám. Je teď ze mě ghoul?!

Další den, když se trochu zklidnil, se vydal ven. Byl už hladový. Jeho hlad se podepisoval na jeho chování. Ohlížel se téměř za každým člověkem. Lidské maso mu najednou vonělo jako nějaká drahá restaurace. Po nějaké chvíli si všiml, jak do uličky zachází drobná slečna. Později mu došlo, že ta slečna je Kirishima Touka z Anteiku. Jak se tak po ní díval, nedával pozor na cestu a do Kanekiho vrazil nějaký mladík. Vypadal, že měl namířeno za Toukou. „Co máš za problém?!“ Štěkl po něm Kaneki. Sám se nepoznával. Hlad už ho úplně změnil a Ken začal být víc agresivní. Mladík se na něho otočil a chtěl mu něco říct, jenže se Kanekiho lekl. Konkrétně se lekl Kanekiho levého oka, které zářilo rudě. Než ale kdokoliv z nich stihl něco udělat, natož říct, mladíkova hlava se rozpůlila a mladík padl k zemi. Kolem se začala tvořit krvavá louže. Kaneki byl v šoku. Za mladíkem se objevila Touka s rudýma očima. Neřekla ani slovo a podala Kanekimu kus mladíkovi ruky. Kaneki byl zděšený a v šoku. Chtělo se mu zvracet. Navíc...i Touka je ghoul?! „Musíš být hladový, na.“ Pobízela Touka Kanekiho. Ten to ale psychicky nezvládl a utekl. Přeci nebude jíst člověka?!
Kaneki běžel a opět nedával pozor na okolí. Do někoho vrazil a zakopl sám sobě o nohu a spadl na zem. „Hej, jsi v pohodě?“ Kaneki narazil do Shuna, který mu práve nabízel ruku. Kaneki ale ruku nepřijal a jen co se vzpamatoval a zvedl ze země, rychle odešel pryč. „Hej! Není ti něco?“ Volal ještě za ním Shun, ale bez odpovědi.
„To bys neuvěřila, co se mi dneska stalo. Jdu si z práce a najednou do mě narazí vyhublej černovlasej klučina. Vypadal docela dost vyděšeně, jakoby ho někdo pronásledoval...ale byl tam úplně sám. A myslím, že to byl ghoul...Sákryš, měl jsem ho sledovat. Co když chtěl něco spáchat? To by nám tak chybělo, aby nějaký malý prcek zničil pověst 20.okrsku.“ „Počkej chvíli!“ Vyhrkla jsem, vyskočila jsem z gauče a odběhla k sobě do pokoje. Po chvíli jsem se vrátila s malou průkazovou fotkou. „Nebyl to on?“ Shun si fotku prohlédl. „Jo...myslím že jo. Ty ho znáš?“ Jen jsem si smutně povzdychla. Mám to Shunovi nějak objasnit? Možná. „Je to můj pacient. A myslím, že je to ghoul...M-můžu tě požádat o laskavost? Jestli na něho někdy narazíš, pomůžeš mu? On...je chudák zmatený a asi o sobě neví, že je ghoul.“ Shun jen nechápavě zvedl obočí. „To má nějakého alzheimera nebo co? Proč takového pacienta vůbec propouštíte na svobodu?“ „No, já o tom nerozhoduju a ano….něco jako alzheimer. Jestli se ale brzo nenají lidského masa, bůhví, co s ním bude nebo nedej bože, aby někomu nevinnému ublížil...Shune, prosím. Pomoz mu..“ Shunovi to přišlo podezřelé a celkově divné, ale co měl se mnou dělat. Ještě ten den Shun vyrazil ven a zkoušel Kanekiho najít, ale nenašel.

Další den byl docela obyčejný. V nemocnici se nedělo nic neobvyklého. Já mezitím stihla dočíst skripta o rc buňkách a vracela jsem je Kanouovi. Co mě ve skriptech zarazilo, byly Kanouovi poznámky, které ale svým způsobem dávaly smysl. Najednou jsem chápala to jeho nadšení...spíš šílenství. Ovšem nedokázala jsem mu odpustit to, že ghoulifikoval nevinného kluka. Jeho omluvy byly navíc příšerné. „Stejně nikoho nemá, tak co na tom sejde,“ byla jeho nejčastější výmluva, když jsem se mu snažila promlouvat do duše. Bezvýznamně.
Shun měl zrovna směnu v Anteiku. Do kavárny, chvíli po poledni, přišla opět ta modrovlasá dáma. I dáma si všimla Shuna a věnovala mu milý úsměv. „Co to bude?“ Zeptal se jí mile. „Hm, nechám to na vás. Nováček, huh? Jak se vám tu líbí?“ Slečna nespustila ze Shuna oči. „Ano ano, stále nováček, ikdyž v připravování kávy už nějakou zkušenost mám. Kurosawa Shun, jen tak mimochodem.“ Představil se slečně. „Kashiwase Hibiki, těší mě. A odkud vlastně jsi?“ Shun dodělal pro Hibiki své nejlepší kafe, jaké uměl a dál si s ní povídal. Byl vlastně rád, že si může s někým konečně jen tak normálně poklábosit.
Blížil se večer, Hibiki se už se Shunem dávno rozloučila a Shun spolu s Toukou pomalu uklízeli kavárnu. Na dveřích už otočili ceduli, která teď hlásala „zavřeno“. Ovšem ani tahle cedule nezastavila Kanekiho. Jen nakoukl dovnitř, ale to už k němu šla Touka. Shun dál uklízel, ale oba měl stále na očích. „Touka-san, prosím, potřebuju pomoc.“ „Pomoc jsem ti už nabízela včera a nepřijal si. To je tvůj problém. Teď se někam odkliď. Mám tu práci.“ Odpálkovala Touka Kena, ale Ken se nedal. Do kavárny zrovna přišel Yoshimura a Shun mu gestem naznačil, aby šel ven.
Yoshimura slyšel vše potřebné, aby usoudil, že Kaneki opravdu potřebuje pomoc a Touce připomněl, že od toho tu Anteiku je, aby se pomáhalo ostatním ghoulům. „Shune, chlapče, můžeš s námi na vteřinu?“ Shun odložil koště a okamžitě se přidal k Yoshimurovi a Kenovi. Touka zůstala v kavárně a trucovitě dál uklízela.
Yoshimura vzal Kanekiho do skladu, kde mu věnoval docela malý balíček. Kaneki na to šokovaně zíral. „To je...to je l..lid-“ „Lidské maso. Ano. Neměj ale žádný strach. Nikoho jsme nezavraždili.“ „Já..já to nedokážu. Nezvládnu to.“ Kaneki byl zoufalý. „Tak...zkus o tom tak nepřemýšlet a prostě to sněz. Udělá si líp, vážně. Věř mi.“ Snažil se ho Shun uklidnit. Kaneki mu věnoval jen další ze svých zoufalých pohledů. Shun mu stiskl rameno, stejně jako tehdy v nemocnici já stiskla rameno jemu. Kaneki se trochu uklidnil a odhodlal se aspoň trošku ukousnout ždibec masa se zavřenýma očima. Maso se mu rozplývalo na jazyku. Konečně něco, po čem mu není zle. Maso najednou zhltl, ale pak si znova začal uvědomovat, co udělal a začal se dávit. Yoshimura vzal Kanekiho do pokoje, kde mu dal napít se kávy, vysvětlil mu, že ghoulům kafe nevadí a celkově mu vysvětlil, jak to v Anteiku funguje.
Kaneki byl unavený a Yoshimura ho nechal přespat v jednom prázdném pokoji. „Chudák chlapec, bude to mít těžké.“ „Tenhle kluk byl v nemocnici, byl to prý dokonce sestry pacient. Prý zapomněl, že je ghoul.“ Yoshimura jen pozvedl obočí. „Ale kdepak, chlapče. Kaneki Ken je ten operovaný chlapec. Dostal orgány té dívky, na kterou spadly železné traverzy. Ta dívka byla ghoul. Kaneki Ken je na půl ghoul a na půl člověk.“ Shun byl zmatený.

„Nee-san? Nechtěla bys mi něco objasnit?“ Zvolal Shun prakticky hned, jak bouchl dveřma od bytu. „Huh? Co se děje?“ Vykoukla jsem z kuchyně. „Ten Kaneki Ken, dneska jsem ho potkal.“ „A?“ „A vypadá to, že zůstane u nás v Anteiku. Ovšem….on nezapomněl, že je ghoul. On je napůl ghoul a napůl člověk. Proč jsi mi lhala?“ Zamrazilo mě po zádech. „Shune...já...“ Povzdychla jsem si. „Shune, promiň, že jsem lhala. Chtěli jsme jen toho kluka zachránit. Nemůžu ti k tomu víc říct, opravdu nemůžu a prosím nenuť mě, abych ti něco vysvětlovala. Je to pro tvoje dobro.“ Shun byl zmatený. Nevěděl, co si má myslet, ale nakonec to nechal být. „Jen tak mimochodem, zítra večer bys měla volno? Mohli bysme zajít k Tsukiyamovi na tu večeři.“ Zeptal se mě. Já jen pokrčila rameny. „Jo, to bysme asi mohli.“

Další den byl opět jako každý jiný. Po práci jsem hned pelášila domů. Shun měl zrovna volno a pomalu se začal připravovat. „Připadám si, jakoby jsme šli do divadla.“ Utrousila jsem, když jsem si vlnila vlasy a Shun si upravoval kravatu. „Věř mi, že to divadlo bude.“ „Nejsme zbytečně moc nóbl?“ Shun jen zavrtěl hlavou. „To se neboj. Pochopíš, až uvidíš, kde Tsukiyama žije.“
A Shun vlastně vůbec nepřeháněl. Když jsme dojeli k sídlu, kde údajně Tsukiyama žil, chtěla jsem Shuna jen vysadit, otočit to a jet zpátky. „Ničeho se neboj. Shuu je prostě jen rád..dramatický?“ Snažil se mě uklidnit bratr, ale k ničemu to nebylo. Vystoupili jsme z auta a to už nás u brány vítal sám Tsukiyama. „Bienvenue! Zdravím vás a děkuji, že jste přijeli!“ Kluci si potřásli rukami a poplácali se po zádech. Pak Tsukiyama přišel ke mně, lehce se uklonil, opět vzal mou ruku a naznačil polibek na hřbet ruky. „Prosím, tudy, následujte mě!“ Jen jsem střelila po bratrovi šokovaný výraz, ale ten jen mávl rukou, abych si z toho nic nedělala.
Tsukiyama nám udělal menší prohlídku svého sídla. Evidentně byl se sídlem více než spokojený. Navíc měl snad místnost na všechno. Plus obří zahradu a bazén, opravdu měl vše, co vás jen mohlo napadnout. „Mademoiselle, dáte si ještě před večeří něco k pití?“ Oslnil mě svým úsměvem a Shun si tohle jeho divadýlko velice užíval. „Ne, děkuji.“ „Hm, škoda. Nevíte o co přicházíte.“ Pokrčil rameny. To tak. Opíjet se nebudu. Na to mi stačí láhev, co mám schovanou v pokoji na horší časy. A nehodlám se ztrapňovat před někým, jako byl on, tím, že vlastně neumím pít. „Takže sourozenci...jak? To mi vysvětlete. Nikdy předtím ses o sourozencích nezmiňoval.“ Začal nás vyzvídat Shuu. Shun jen pokrčil rameny. „Nikdy ses mě na to neptal a myslím, že tehdy jsme na řešení měli jiné...důležitější věci.“ Kluci si vyměnili určitý významný pohled. Tehdy. Kdy tehdy? Co se tehdy dělo? Každopádně naše povídání o všem možném se přesunulo až k večeři. Shuu byl evidentně obeznámen s mojí „dietou“ a na výběr jsem dostala hned z několika různých salátů a vařené zeleniny. Zajímalo mě, kdo to vařil. Ghoulové by přeci nemohli lidské jídlo ani cítit. Kluci měli k jídlu maso. Jak nečekané. Každopádně nazdobené to měli opravdu nádherně a myslím si, že by nikomu nedošlo, že se jedná o lidské maso. Při večeři si mě Tsukiyama nenápadně prohlížel. Asi čekal, že budu na jejich lidský příděl bílkovin nějak reagovat, ale mě to bylo úplně jedno. Brala jsem to jako jídlo. Za ta léta, co člověk žije s ghoulem, si zvykne na hodně věcí.
Povídali jsme si i po večeři, tedy spíše Tsukiyama měl neustále co vyprávět. Z jídelny jsme se přesunuly do nějaké společenské místnosti. Shun nás po chvíli nechal samotné, musel totiž na záchod. „Už jsem vám říkal, jak vám to dneska sluší?“ Natočil se ke mně. „Ještě ne, ale děkuji.“ Mile jsem se usmála. „A říkala jste, že pracujete...“ „...v nemocnici. Dělám teď v nemocnici.“ „Hm, to je zajímavé.“ Najednou jeho výraz zvážněl. „Neměla jste strach sem dorazit?“ „Strach? Z čeho?“ Hrála jsem si na tvrďačku. „Já nevím. Co kdybych se neovlád a napadl vás?“ Jen jsem se pousmála. „To byste Shunovi neudělal.“ „Mluvím o vás, ne o Shunovi.“ „Jistě, ale napadnutím mě, jakobyste napadl samotného Shuna.“ Tsukiyama se zašklebil. Evidentně ho moje odpověď pobavila. „Už asi chápu, co na vás vidí.“ Prohlédl si mě od hlavy až k patě, to už se ale vracel Shun. „Tsukiyama-san, viděl jsem po cestě v jedné místnosti piano. Umíš hrát na piano? Nezahrál bys nám něco?“ Tsukiyamovi se najednou rozzářili oči. „Ale ovšem!“ Řekl až moc nadšeně a tak jsme ho následovali do další místnosti, kde bylo piano a několik židlí kolem. Sedli jsme si co nejblíž a Tsukiyama zaujal pozici za pianem a pustil se do hraní. Nestačila jsem se divit a zároveň se nabažit té krásné melodie. Každopádně začínalo být pozdě a s bratrem jsme přemýšleli, že bychom se vydali zpátky domů.

Ten den měla Hibiki v programu hned několik tiskovek, takže když měla chvíli po poledni konečně malou pauzu, využila ji k zastávce v Anteiku. Obvykle sedávala u jednoho z menších stolků a sama si v poklidu vychutnávala šálek kávy, tentokrát ale zůstala u baru, aby prohodila pár slov s novým personálem. Ne, že by snad Shunovi při poslední návštěvě věnovala příliš pozornosti, ale ani tak neměla problém zařadit jeho obličej, sotva ho v kavárně zahlédla. Podobně si tuhle modrovlasou slečnu vybavil i Shun. Tou dobou v Anteiku nebylo moc zákazníků, takže měl čas trochu se s Hibiki seznámit. Vlastně to nebylo tak špatné čas od času si s někým normálně poklábosit. „Na nováčka moc dobrá káva.“ Pochválila ho a Shun se jen spokojeně usmál. „No, dělám, co můžu. Takže, stálý zákazník?“ Zeptal se. „Chodím sem docela často – když práce dovolí. Ale ty tady nejsi dlouho, že?“ „Zatím ne, ale třeba jednou budu. Takže práce, jsi jeden z těch workoholiků, nemám pravdu?“ Shun vcelku rychle změnil téma. „Možná. Hádám, že ses nedávno přistěhoval?“ Hibiki udělala to samé. Shun se musel nad tím vzájemným uhýbáním pousmát. „Raději se ptáš, než odpovídáš, co?“ Hibiki jen upila trochu kávy neskrývajíc spokojenost z té výměny otázek. „Nemůžu si pomoct, nemoc z povolání.“ Jen lehce pokrčila rameny a dopila zbytek své polední dávky kofeinu. „Tak zase někdy, Kurosawa san.“ Dodala a vzala si kabelku. „Chotto – neprozradíš aspoň něco k té práci?“ Neodpustil si ještě Shun, ale Hibiki se jen ušklíbla. „Zkus hádat.“ A odešla. Nebylo v tom nic osobního, jen Shunova pozice nováčka byla zkrátka příliš lákavá, než aby si ty hádanky Hibiki odpustila. Vždycky měla Anteiku ráda, Yoshimuru i všechen personál, se kterým se docela dobře znala, ale jednou za čas bylo osvěžující zahrát si s někým tuhle hru.

V celku poklidný den v Anteiku snad lehce narušil jen příchod nečekaného hosta. Být to jen na uvážení Touky, Kaneki by se zřejmě pomoci nedočkal, ale Yoshimura tak tvrdý být nehodlal. Když po všem vysvětlování a uklidňování Kaneki přece jen něco snědl, Yoshimura toho vyčerpaného chlapce raději nechal odpočívat v jednom z volných pokojů. Shun se rychle dovtípil, že šlo o tvého pacienta, ale něco mu tady nesedělo, kor po hovoru s vedoucím. Snad doufal, že mu tu Kanekiho „amnézii“ objasníš, ale odpověď, jaké se mu dostalo, ho zrovna neuklidnila. Shun tě znal natolik, aby věděl, že bys mu zbytečně nelhala, o to hůř se ale cítil s vědomím, že musí jít o něco vážného, když se takhle chováš. Jako kdyby ses díky jistému doktorovi už tak necítila dost špatně, nemohla jsi varovat Kanekiho a teď jsi ještě musela lhát bratrovi v naději, že se nebude příliš vyptávat. A bylo svým způsobem bolestivé, když se dál nevyptával. Věděla jsi, že nebude, protože respektuje tvoje rozhodnutí, ať už tě k němu vedlo cokoliv. „Jen tak mimochodem, zítra bys měla volno? Mohli bychom zajít k Tsukiyamovi na tu večeři.“ Změnit téma nakonec nebyl tak špatný nápad.

A pokud je řeč o špatném nápadu, ještě sis nebyla jistá, kam zařadit ten večer u Tsukiyamy. Zpočátku sis připadala jako na prohlídce sídla nějakého šlechtice, nechtělo se ti věřit, že se takhle v ústraní dá vybudovat něco tak okázalého. A takový byl i Tsukiyama se svými šviháckými gesty, květnatými frázemi a extravagancí ne jen v oblékání. Na všechny ty detaily, které pro Tsukiyamu byly samozřejmostí, jsi nebyla zvyklá, ale Shun se celou dobu tvářil, že je vše v nejlepším pořádku. Koneckonců, on a Tsukiyama byli staří známí, ne? Shun si za tu dobu musel na jeho manýry zvyknout. Teď ale byla řada na tobě, aby ses s nimi seznámila z první ruky. Lhala bys, kdybys tvrdila, že se tě nezmocnila nervozita, když jste s Tsukiyamou na chvíli zůstali sami. Zkoušel tě, očividně, to se dalo čekat, otázkou ale bylo, kam až ta jeho hra zajde. Když se Shun potom vrátil, ulevilo se ti víc, než sis byla ochotná přiznat. Ale proč vlastně? Stála sis za tím, co jsi Tsukiyamovi řekla – z toho, co jsi o něm zatím stačila vypozorovat, a co ti o něm řekl Shun, si vcelku logicky uhodla jeho postoj vůči tobě. Navíc, Shun mu věřil a to byl dostatečný důvod k zahnání obav. Bratr by tě přece nikdy nenechal s někým, kdo by ti mohl ublížit, ne?

Všechny pochybnosti pak dostatečně ukonejšil soukromý recitál, jaký pro vás Shuu s radostí uspořádal. Umění, hudba, všechno dokonale zapadalo do obrázku snobského pozlátka, ale sotva se jeho prsty rozběhly po klaviatuře, nemohla jsi než s úžasem poslouchat. Krása, jakou Tsukiyama ve všem hledal, odzbrojující hloubka, jakou se vyznačovaly jeho emocemi protkané výstupy, to všechno se odráželo v melodii, jakou s pozoruhodnou lehkostí loudil z onoho piana. Několikrát jsi ho slyšela mluvit o symfonii, jen další řečnický obrat vztažený k souznění těch nejlahodnějších soust, jak o své stravě Shuu také mluvil, ale pokud by se ta symfonie dala aplikovat i jinde, pak právě teď a tady. Když utichl dozvuk posledních tónů, odměnili jste maestra zaslouženým potleskem. „Už je to dlouho, co jsem pro někoho hrál.“ Prohlásil s určitou dávkou nostalgie, načež vstal a otočil se k vám čelem. „Co takhle přesunout se ven? Za večerů, jako je tento, jsou zahrady obzvláště krásné.“ Navrhnul Tsukiyama a při posledních slovech se zadíval tvým směrem. Než ses stačila vzpamatovat, Shun odpověděl za vás za oba. „No, zrovna dnes večer se jimi budeš muset kochat sám. Už je pozdě, Haru i já musíme zítra nějak fungovat v práci.“ Řekl a věnoval Tsukiyamovi omluvný úsměv. „Jaká škoda.“ Řekl Shuu a teatrálně rozhodil rukama. „Nezbývá než poděkovat za milou společnost, snad to nebylo naše poslední setkání.“ Dodal a společně jste zamířili do haly. Tsukiyama se ale v půlce cesty zastavil. Všimla sis, že jeho úsměv ustoupil něčemu vážnému. „Málem bych zapomněl. Víš ještě, kde je zelený salónek?“ Ta otázka pochopitelně směřovala na Shuna, ten jen přikývnul. Vyznat se v Tsukiyamově sídle se zdálo být téměř nemožné, ale Shun si od poslední návštěvy pamatoval alespoň ta místa, kde strávili nejvíce času, onen salónek nevyjímaje. „Něco jsem ti nechal na konferenčním stolku – pozornost od naší rodiny.“ Říct, že se ti dva chovali tajemně, by bylo slabé slovo. Nicméně, Shun se tvářil, že přesně ví, o co jde. „Haru, vydržíš chvíli? Jen si pro to skočím.“ Pochopitelně jsi mu nebránila, ale byla jsi přinejmenším zvědavá, co spolu ti dva řeší.

Zase jste s Tsukiyamou osaměli. Spíš než nervozitu jako na začátku jsi cítila zvědavost. Shun a Shuu za sebou museli mít zajímavou historii. „Žádný strach, o nic špatného nejde. Sama jste to řekla, Shunovi bych neublížil.“ Řekl najednou Tsukiyama, znova se usmíval a s jakýmsi očekáváním sledoval tvoji reakci. „Harumin san, můžu se na něco zeptat? Totiž, vrtá mi hlavou jedna věc.“ Přišel k tobě o kousek blíž, tak akorát, aby ti to nebylo nepříjemné. „Shun, ochutnal někdy? Za ty roky, alespoň jedinkrát, vzal si z tebe kousek?“ Jako kdyby ta otázka sama o sobě nebyla dost, doprovázená tím úsměvem ti na moment vzala řeč. Přeběhl ti mráz po zádech, když sis uvědomila, že prsty, které ještě před chvílí pokojně přecházely po klaviatuře, teď opisovaly linii tvojí ruky. Pak šlo všechno nějak rychle. Tsukiyamova ruka nestačila dojet ani k lokti, když mu někdo rázně sevřel zápěstí a odtáhnul ji od tebe. „Nevěděl jsem, že máš tak nenechavé ruce, Shuu.“ Prohlásil Shun sice s úsměvem, ale jen blázen by si nevšimnul výhružky, jaká mu seděla na rtech. „Bez obav, nechybí ti ani kousek.“ Odpověděl Shuu nonšalantně. „To doufám.“ Přitakal Shun, načež pustil Tsukiyamovu ruku. „Šťastnou cestu.“ Rozloučil se s vámi ještě u dveří váš hostitel. Byl to opravdu dlouhý, dlouhý večer…

Od toho rozhovoru v kanceláři to v práci šlo bez větších komplikací. Nepochybně tomu pomáhal i relativní klid v okrsku, každopádně se neopakovala žádná eskapáda s „náhodným“ přidělováním případů. Doufala jsem, že tím  se mezi námi pročistil vzduch, ale zřejmě ne dostatečně. Zprvu jsem si myslela, že se mi to jen zdá, nebo že jde o dozvuky toho vypětí s Dravcem, ale Tadashimu už nějaký ten pátek něco sedělo v hlavě a já neměla tušení co. Ať už to bylo cokoliv, nemluvil o tom se mnou ani s nikým jiným a kdykoliv jsem jen naznačila zájem, všechny moje obavy popřel. Byl svým způsobem odtažitější, uzavřený, zkrátka Tadashi, jakého jsem neznala. Byla jsem zvyklá na upřímnost, neobroušenou a nevybíravou, s jakou Tadashi často dráždil nadřízené, ale ta samá přímočarost ho taky dostala na aktuální pozici. Poslední dobou jsem ale měla dojem, že ke mně už tak otevřený být nedokázal a já jednoduše nevěděla proč. Ač jsem se zpočátku snažila, vyptávat se ho bylo k ničemu, takže jsme o tom nakonec mlčeli oba. Říkala jsem si, že ať už ho trápí cokoliv, můžu mu pomoct alespoň tak, že mimo práci se zase oba budeme moct těšit z pohody a bezpečí, jaké pro nás dříve náš byt znamenal. Zóna bez práce, úkryt před stresem, zkrátka jsem se snažila vracet do našeho každodenního života všechny ty drobnosti, které dřív Tadashimu vyvolávaly úsměv na tváři. A zafungovalo to, alespoň částečně, jenže když už jsem měla dojem, že jsme zase v pohodě, jedna událost mě rázně vyvedla z omylu.

I pro vyšší šarže je vzpruha, když čas od času vyrazí do terénu, ať už je soupeř jakkoliv bezvýznamný. Na druhou stranu – buďme rádi, že zrovna vyšetřovatelé zvláštní třídy tak lehce nenajdou sobě rovného. Podobně byl v terénu i Tadashi. Už ani nevím, co byl ten ghoul zač, ne zrovna velká ryba, zkrátka jen další cíl na seznamu. Nebyla jsem u toho, ale samotné hlášení bylo dost výmluvné. Nevím, jestli by toho ghoula chtěli podrobit výslechu, pravděpodobně by ho jen vývojové oddělení zužitkovalo k výrobě další quinque, ale k tomu jim Tadashi nedal příležitost. Ten ghoul se snažil uprchnout, marně. Tadashi u něho byl jako první a pak, pak se v něm něco zlomilo. Byla to jedna z těch věcí, co si nechával sám pro sebe, ale docela dobře si dokázal vybavit, co se v té uličce stalo. Snad to byl chvilkový zkrat, snad se nechal rozptýlit vlastními myšlenkami, ale jako kdyby v tu chvíli znova viděl Dravce. Jen ta představa zafungovala jako spouštěč a všechna zlost a nenávist, jakou Tadashi choval k Dravci a snad ke ghoulům obecně, si najednou našla cíl. Zaslechla jsem něco u oběda, obdivné komentáře mladších kolegů, ale vzhledem k Tadashiho výřečnosti jsem si neodpustila vyhledání toho hlášení. Byla k němu přiložena i obrazová dokumentace, přesně tak, jak udává řád CCG, nějaký mladší vyšetřovatel si s tím očividně dal tu práci. Obrazová dokumentace něčeho, co mělo být tělo toho ghoula, ale já viděla jen krvavé cáry, hadry, spoušť, ve které by někdo těžko hledal pevný celek. Krev a násilí k té práci patří, to je prostě fakt, ale stejně jsem se nemohla zbavit znepokojení z toho, že tohle udělal člověk, kterého už nějakou dobu znám, s kterým sdílím štěstí, obavy, život. Věděla jsem, že Tadashi uměl využít své schopnosti na maximum, ale nikdy ne bezdůvodně, to bylo poprvé, co jsem ho viděla někoho zničit takovým způsobem a nebylo mi z toho dobře.

Našla jsem ho v zasedačce, akorát skončila jedna z mnoha porad a příhodně všichni ostatní měli víc na spěch než on. Počkala jsem, než odešli, a zastavila Tadashiho ve dveřích. „Můžeš na chvilku?“ Vypadal docela překvapeně, ale nic nenamítal. Vrátili jsme se do zasedačky a já za námi zavřela dveře. „Vypadáš ustaraně.“ Nadhodil a já se to ani nesnažila popřít. „Promiň, to ta poslední akce… Jsi v pořádku?“ Zadívala jsem se na něj ve snaze zachytit jakýkoliv náznak, nápovědu, cokoliv, co by mi pomohlo mu porozumět, ale dočkala jsem se jen jakéhosi unaveného úsměvu. „Vím, že jsem dlouho seděl za stolem, ale zas tak snadno z cviku nevyjdu.“ Ušklíbnul se a letmo mě políbil na čelo. „Ani škrábnutí.“ O to mi ale nešlo. „To jsem ráda, jen… Viděla jsem hlášení. Co se tam pro boha stalo?“ Tadashi zvážněl, stál sice jen kousek ode mě, ale já v ten moment měla dojem, že se mi vzdálil jako nikdy dřív. „Četla jsi hlášení, ne? Jen rutinní zásah.“ Nelíbilo se mi, s jakým klidem to řekl. „To nebyl. Ne podle toho, jak ten ghoul skončil.“ „Tak to pardon, jestli jsem k té bestii nebyl dost něžný.“ Ohradil se a já z našeho hovoru začínala mít čím dál tím horší pocit. „Promiň, já jen… nevím, co se to děje, ale mám strach… o tebe.“ Přiznala jsem neschopná vracet se k tomu incidentu nebo k jakékoliv z předešlých hádek. Tadashi mě jen mlčky objal a chvíli čekal, než mu ruce zlehka mačkající jeho košili dodaly sílu zase mluvit. „Shiho, to nemusíš. Dokážu se o sebe postarat, o sebe i o nás, tak už se neboj… už nikdy…“

Kaneki ani nedovedl vyjádřit slovy, jak vděčný byl za existenci místa, jako bylo Anteiku. Onen rozhovor s Yoshimurou mu tehdy dost pomohl, nemluvě o potravě, kterou by si sám obstarat nedokázal, nebo by si to spíš nedovolil. S novou prací krok za krokem pronikal do světa ghoulů, ne, že by to snad šlo úplně hladce, ale vždycky tady byl Yoshimura, aby mu poradil, jak předstírat konzumaci lidského jídla, nebo Shun, aby ho povzbudil, když byl Kaneki na dně a dokonce i Touka mu navzdory svým nevybíravým poznámkám vlastně byla oporou. Snad se bál přiznat si to, ale Kaneki si skoro začínal myslet, že to snad s takovou podporou zvládne. Jednou z malých radostí bylo zjištění, že ghoulové mohou pít kávu. Bylo to jako malý zázrak konečně najít něco, co by mu okamžitě nepřevrátilo žaludek. Když si jednou ve večerce vybíral tu správnou značku, téměř nějakému klukovi vzal tu kávu z ruky. „Ah, omlouvám se.“ Instinktivně se stáhnul, ale ten kluk nevypadal, že by se ho to nějak dotklo. „Blondie je nejlepší.“ Kaneki se na něj překvapeně podíval. „Ze všech značek má nejvýraznější chuť.“ Dodal ten kluk a kývnul k regálu před nimi, z kterého si sám vzal větší sklenici. „Díky…“ „Žádný problém.“ A ten kluk si šel po svém. Byla to sice drobnost, ale Kaneki nemohl potlačit radost z toho krátkého setkání. Vidět někoho, jak si kupuju stejné věci, mluvit s někým o něčem tak banálním, na chvíli si zase připadal jako součást toho obyčejného světa, jaký kdysi znal.

Žádné štěstí ale netrvá věčně. Z obchodu měl namířeno rovnou domů, ale něco přece jen upoutalo jeho pozornost. Ve vzduchu se vznášelo cosi lákavého, těžko popsatelného a přesto jakoby známého. Ať to bylo cokoliv, Kanekiho to nepopiratelně přitahovalo. Ta vůně… Že by snad konečně něco, co můžu sníst? Nějaké jídlo, co snesu? Ta nadějná vidina ho hnala dál, taky, proč ne? Když ghoulové snesou kávu, proč by nemohlo existovat i nějaké jídlo, které mohou strávit? I kdyby to byla sebemenší drobnost, byl by to pro něj další zázrak. Ta vůně ho brzy dovedla do nějaké boční uličky, ale sotva objevil zdroj toho pachu, Kaneki si přál, aby do té uličky nikdy nešel. Na samém konci klečel ghoul celý od krve a spokojeně se krmil něčí mrtvolou. Kaneki v hrůze začal couvat, až klopýtl a skončil na zemi. „N-ne… to nemůže být…“ Ta „vůně“ byla- přitáhl mě pach mrtvoly?! Jestli ten trik s kávou nebo běžné nákupy dávaly Kanekimu dojem zachování lidskosti, tak v ten moment o všechny iluze přišel. Ten ghoul si ho pochopitelně vzápětí všimnul. „Hej, co tady děláš? Tenhle týpek je můj, tak padej.“ Ale Kaneki nebyl schopný podívat se na něj nebo mu jakkoliv odpovědět. „Hej, ty sráči, slyšíš? Jest-„ Ať už chtěl vyrukovat s jakoukoliv výhružkou, doříct to nestačil. Kanekimu chvíli trvalo, než si uvědomil, co právě viděl, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to, co se válelo jen kousek od něj, byla hlava toho ghoula a tam, kde zůstalo jeho tělo, teď stál někdo třetí.

„Kolikrát musím opakovat, že nikoho nechci ve svém rajonu…“ Povzdychnul si otráveně ten kluk a při tom odkopnul bokem již bezvládné tělo konkurenta. Navzdory tomu šoku ho Kaneki poznal, byl to kluk, se kterým se jen chvíli předtím potkal u regálu s kávou. „Huh, další ghoul? Škoda, kdybys byl člověk, mohl jsem tě sníst.“ Kakugan v jeho očích jen umocňoval hrůzu jeho výstupu. Kaneki se ani nepohnul, ačkoliv ten kluk přišel těsně k němu. „Jasně, proto tolik toho kafe… Ale kakugan jen v jednom oku? Hnus…“ Než se Kaneki nadál, ten kluk ho držel pod krkem a hrubě ho tlačil k nejbližší zdi. Jen dýchat bylo těžké, natož mluvit, ale Ken se i tak snažil vysvětlit, že je v tom docela nevinně. „No, to je tvoje smůla, žes skončil na mém území.“ Ve tváři toho ghoula nebylo ani památky po nějakém pochopení nebo soucitu. „Tvoje území? Kecy.“ Ozval se najednou dívčí hlas. „Tohle loviště patří Rize, Nishiki.“ Dodala a seskočila ze sousední budovy, aby bez problému přistála jen kousek od těch dvou. „Touka, huh?“ Nishiki se jen zašklebil. „Ta nenasytná ženská je mrtvá. Než sem přišla, bylo tohle místo moje a teď bude moje zas!“ Touka se jen pohrdavě usmála. „Tvoje? Vedení dvacátého okrsku její rajon rozdělí mezi slabší ghouly, tak si nedělej žádné naděje. Mimo to, je to jen tvoje chyba, že ti Rize nakopala zadek.“ To bylo víc, než Nishiki mohl snést. Kanekiho nechal být, aby se vzápětí s Toukou pustil do boje. Ani to ale netrvalo dlouho. Kaneki jen obdivně a s velkým vděkem mohl sledovat, jak Touka vcelku s přehledem donutila Nishikiho k útěku a ještě mu stačil uštědřit pár ran. „Proč se nedochůdče jako ty pořád někomu plete pod nohy? Vezmi si to tělo a padej.“ Řekla pak Touka očividně znechucená Kanekiho slabostí. „J-jak? Jak můžou? Ghoulové zabíjí lidi, zabíjí se mezi sebou, co je tohle za zvrácený svět?!“ Kaneki se očividně nechystal byť se k tomu tělu jen přiblížit. „Proč prostě nesklapneš a nezaženeš ten hlad?“ Povzdychla si, ale Kaneki jen opakoval něco o tom, že už nic takového nepozře, nemůže, nesmí. Patetické bláboly, zatracený potížista! Přešla k té mrtvole, která vlastně byla počátkem všeho, a na moment se k ní sklonila. „Nebudeš to jíst, huh? Měla bych tě prostě nechat chcípnout hlady, ale pro tentokrát-„ v tu chvíli se otočila, „ti pomůžu!“ Než si Kaneki uvědomil, co se děje, Touka mu doslova nacpala kus lidského masa do krku. Na moment všechno pominulo, strach, bolest, úzkost – to jediné sousto bylo jako balzám na všechny jeho šrámy. Sotva to ale Kaneki spolknul, zase přišel k sobě a jen se marně snažil to maso vydávit, když si uvědomil, co znova snědl. „Tohle je špatné, nemůžu- neměl jsem- Jak bych mohl?! Jsem přece člověk!“ Touku ten náhlý výlev lehce překvapil, pak se ale jen s povzdechnutím otočila ke Kanekimu zády. „Jsi blázen…“

Uběhl nějaký ten týden od naší poslední, relativně upřímné, rozpravy, ale žádné velké změny se nekonaly. Tadashi sice zase začal být pozornější, víc se mi věnoval, ale ve finále jsem měla akorát dojem, že se lépe naučil maskovat to, co ho ve skutečnosti trápilo. Ztracená v bezvýsledných myšlenkách jsem málem ani nepostřehla Nagaseho, který si ke mně přisednul. Už bylo docela pozdě, v jídelně bylo vcelku mrtvo a jediným lákadlem tam v tu dobu bylo asi jen kafe z automatu. „Budeš mít vrásky, jestli se takhle pořád budeš mračit, Shiho san.“ Prohlásil a postavil svůj kelímek vedle mého. Jen jsem sebou nepatrně trhla a pousmála se. „S tím asi dokážu žít. Co ty? Nezvladatelná chuť na tu náhražku z automatu?“ Nagase se jen nešťastně zašklebil. „Odešel nám kávovar.“ „Nám už včera, zatracená technika.“ „Jo, tohle nejsou podmínky pro práci.“ Chvíli jsme oba mlčky upíjeli tu levnou náhražku kávy, než se Nagase znova dal do řeči. „Uzavřeli jste další případ, co?“ Jen jsem přikývla. „Docela se do toho dostávají, myslím, že už si na sebe zvykli jako na tým.“ Řekla jsem spokojeně, na nováčky se otrkali docela rychle. „Práce tě očividně netrápí, hm?“  Významně se na mě podíval a já tušila, kam tím míří. „Je to tak vidět?“ Přikývnul. „Na vás obou, Tadashi je ještě čitelnější.“ Hořce jsem se zasmála. „Vážně? Tak to mi poraď, protože já už do něj vůbec nevidím. Co jsem se vrátila do služby, nic mi neříká – nic z těch důležitých věcí.“ Povzdychla jsem si a raději oči zaměstnávala zbytkem tekutiny v kelímku. „Co si pamatuju, Tadashi se nikdy moc nesvěřoval.“ Přiznal Nagase. „Ale kdybych měl hádat, tak ho ještě pořád žere ta věc s Dravcem.“ Dodal ještě. „Jo, to bylo špatné… Ale nebylo to poprvé, ani naposled, co nám šlo o život.“ Namítla jsem, ale Nagase jen zakroutil hlavou. „Kdepak, Shiho san, tohle mělo jiný rozměr. O život nám jde tam venku, na bojišti, při pátrání, ale tohle bylo jiné – osobní. Nejde jen o vás dva, padlo to na většinu centrály. Víš, myslím, že do té chvíle si hodně z nás myslelo, že tu práci může prostě jen tak odstavit, vypnout. Přes den vyřešíš pár případů, sejmeš pár ghoulů a jdeš domů, do bezpečné zóny. Jenže tak to není, naše práce nikdy nekončí, stejně tak to riziko. A s tím se docela špatně usíná, nezdá se ti?“ Ticho v jídelně jen umocnilo Nagaseho slova. „Na takovou debatu máme dost mizerné pití.“ Kývla jsem směrem k našim kelímkům. „Zatraceně mizerné.“ Přitakal, po celodenním pracovním nasazení to přece jen bylo dost silné téma.

„Mattaku, nemáš i nějaké dobré zprávy?“ Ušklíbla jsem se, to Nagase na moment zaváhal. „No, jak se to vezme. Někoho jsem si našel.“ Přiznal. „Ale? Znám ji?“ „Znáš, vlastně jsme se seznámili díky tobě.“ Věnovala jsem mu tázavý pohled, ale on se jen nervózně usmál. „Víš, když jsi byla v nemocnici, tak ta sestřička, no, Kaya chan totiž…“ Jen jsem nevěřícně zakroutila hlavou. „Kaya chan? To se mi snad zdá, tak já ležím se zašitou hlavou v obvazech a ty zatím svádíš sestřičky? Právě jsi mě připravil o všechny iluze, Nagase.“ Dobírala jsem si ho. „V tvém podání to vůbec nevyznívá dobře, Shiho san.“ Bránil se, ale marně. „Jen nezapírej, Casanovo.“ „Mou, Shiho san!“ Bylo příjemné odlehčit trochu tu ponurou atmosféru a to Nagase vždycky uměl, ať už se o to snažil, nebo ne. Někdo ale tuhle povznesenou náladu nesdílel. Tadashi neslyšel, o čem jsme se bavili, ale docela mu stačilo, co viděl. On, já i Nagase jsme spolu dělali snad od našich začátků u CCG, byli jsme kolegové, přátelé, tak proč jen Tadashimu vadilo vidět nás v té jídelně? Možná proto, že s ním jsem se už dlouho takhle neusmívala, možná proto, že s ním jsem už dlouho nepůsobila tak spokojeně. Tadashi sice odešel z práce dřív než já, domů ale dorazil o dost později. Pravda, poslal mi zprávu, ale to na věci tolik neměnilo. „Kdybys chtěl, večeře je v lednici.“ Zmínila jsem se, když Tadashi konečně dorazil domů. „Jo, díky.“ Stačilo kolem něj jen projít a cítila jsem odér alkoholu. „Zašli jste si na skleničku?“ Aspoň na flašku. „Jo, rádoby pracovní debata.“ „Ach tak.“

Na nic jsem se neptala, ale nebyl to poslední výlet za skleničkou, jaký Tadashi podniknul. Čas do času si potřeboval pročistit hlavu – sám, na což jsem taky později přišla, ale vysvětlení jsem se nedočkala. Vedlo to akorát k dalším hádkám, drobným, ale nepříjemným. Ten večer tomu ale nasadil korunu. Když jsem zase sklízela zbytečně připravenou večeři, přišla mi jedna z těch sms – zdrží se, no jistě. Ne, že bych snad na něj chtěla čekat, ale stejně se mi dlouho nedařilo usnout. Marně jsem přemýšlela, co bylo špatně. Co se změnilo? Co jsem udělala, že se ode mě tak distancuje? Kdyby se mnou aspoň mluvil… Nevím, kdy jsem usnula, ani nevím, kdy Tadashi přišel - byl večer? Noc? Tak jako tak bylo pozdě, příliš pozdě. Probudilo mě bouchnutí dveří a kroky. Ještě v polospánku jsem u postele rozsvítila lampičku, abych se ujistila, že se mi to nezdá. O chvíli později se v ložnici objevila Tadashiho silueta. „Fajn, že jsi zpátky.“ Prohodila jsem a zase zhasla, Tadashi na to nic neřekl, jen si sundal kravatu, sako, rutina, jako by se nic nestalo. „Jo, to jsem, zpátky…“ Na to jsem zase neodpověděla já, byla jsem rozespalá a opravdu se mi nechtělo v tu chvíli něco řešit. Nemluvě o tom, že byl Tadashi docela solidně opilý. Sotva si ke mně lehnul, ten lihový opar mi podráždil všechny smysly. „Jsem zpátky, tak můžeme mluvit – o všem, mluvit, dokud budeš chtít.“ Nemusela jsem ani cítit ten alkohol, způsob, jakým mu přeskakoval hlas, byl dostatečně výmluvný. „Tadashi, jsi opilý. Jdi to zaspat.“ To ale v plánu neměl. „Ne, kdepak, chtělas mluvit, tak budeme mluvit. Nebo bys radši něco jiného?“ Přitáhnul mě k sobě a já se ve vší rozespalosti zrovna necítila na to se s ním prát. „Vážně, nechme to na ráno.“ Ale to ho zrovna nepřesvědčilo. „Ne, to ne, protože ti chci všechno vynahradit, chápeš? Vynahradit, Shiho…“ Než jsem se nadála, skláněl se ke mně. Chtěla jsem uhnout, ale neměla jsem moc prostoru. Spíš než polibek to bylo jako dát si panáka, tak výrazný byl ten odér. Nemluvě o tom, že byl dík té podnapilosti nezvykle hrubý. „Mm- ne, Ta-„ Nepřestával, jen z postele shodil peřinu a téměř mě zalehnul. „Přestaň, nevíš, co-“ „Ale vím! Moc dobře vím, co chci, Shiho. Bude to jako dřív, věř mi.“ Já ale nechtěla poslouchat žádné opilecké sliby. „Pusť mě.“ Snažila jsem se ho s co největším klidem odstrčit, ale jakákoliv známka odporu ho jen povzbudila. Nevím, co mě děsilo víc, jestli ta náhlá agrese, nebo to, že navzdory všemu alkoholu mluvil až příliš jasně.

Chtěla jsem mezi námi udržet odstup, ale sotva se mi ho podařilo odstrčit, chytil mi ruce a já už neměla moc možností. „Tadashi, přestaň.“ Nepustil mě, ale trochu se odtáhnul, tak akorát, aby se jeho rty mohly přesunout ke krku a níž. „Chybělas mi, Shiho…“ „Já nechci!“ Zarazil se, cítila jsem jeho dech na krku. „Tak ty nechceš… Jdu pozdě, co? Stačil ti to už Nagase vynahradit?“ Strnula jsem, když mi došlo, co tím myslel. „Ty ses zbláznil!“ Jen mi pevněji sevřel ruce. „Tak řekni, stačil?!“ „Ne! Tak už mě nech!“ Škubla jsem sebou, ale on mě přitlačil k posteli. „Není to fér, Shiho, není fér, že se na něho tak díváš!“ Nebyla šance, že bych mu to v jeho stavu dokázala vyvrátit. „Tadashi, prosím…“ Neposlouchal, jen mi uvolnil ruce, aby se mohl snáz vypořádat s mojí noční košilkou. Chytila jsem ho za ruce ve snaze mu v tom zabránit, naši hádku jen doplnil zvuk trhající se látky. Ani nevím jak, ale podařilo se mi uvolnit nohu tak akorát, abych ho vzala kolenem do břicha. Nečekal to, což bylo v kombinaci s tím pitím moje jediné štěstí. Na chvíli ztratil rovnováhu a mně se podařilo vysmeknout. Natáhnul se po mně, ale v ruce mu zůstalo akorát pár vlasů. Rozběhla jsem se do koupelny. „Shiho, vrať se!“ Stačila jsem za sebou zamknout dveře. Jen chvíli poté se ozvalo bouchání. S leknutím jsem od těch dveří odskočila. „Shiho, zatraceně!“ „Nech mě být!“ Začínala jsem panikařit, kdyby chtěl, někdo s Tadashiho fyzičkou by ty dveře dokázal vyrazit. Co mám dělat?! Jak se mám bránit?! Tohle nebylo jako v práci, nemohla bych se k Tadashimu postavit stejně jako k nějakému ghoulovi, vždyť tohle je Tadashi! Proč…? Nikdy jsem ho takhle neviděla, nechtělo se mi věřit, že Tadashi, který u mě byl dnem i nocí, když jsem byla v nemocnici, mi teď neváhal ublížit. „Já nemůžu-ne, já… chtěl jsem, aby to bylo jako dřív…“ Zloba v jeho hlase se najednou vytratila, zůstala jen lítost. „Od toho zatraceného večera, ten ghoul, to všechno… Shiho, já se snažil, věř mi, že jo… ale nešlo to vzít zpátky, kéž bych věděl jak!“ Ozvalo se další bouchnutí, jako kdyby se sesunul na zem. Hádám, že se pak opřel o dveře, ale blíž jsem se jít neodvážila. Sklouzla jsem na rohožku a opřela se o vanu, bylo mi zle, ale Tadashi mluvil dál a já neměla sílu reagovat. „Přemýšlel jsem o tom tak dlouho, ale nemůžu přestat, musím si to kvůli tobě pořád vyčítat!“ Jen jsem si křečovitě objala kolena a sklopila hlavu, slyšet to bylo v tu chvíli příliš. Kvůli mně… „Nechci ti nic vyčítat, ani sobě, ale tohle všechno a… ty tam sedíš a vypadáš tak spokojeně a jediné, na co můžu myslet, je Nagaseho pitomý xicht jen kousek od tebe… Tohle mi nedělej, Shiho, tohle už ne…“

Nevím, jak dlouho tam Tadashi seděl, slyšela jsem, jak se zvedá, ale já se ani nepohnula. Celou noc jsem zůstala zamčená v koupelně, jen jsem se třásla a brečela, jako už dlouho ne. Nechtělo se mi věřit, že se tohle děje. Tak, mám, co jsem chtěla, konečně se mnou mluvil… Pomyslela jsem si s určitou hořkostí. Takhle to dopadnout nemělo, kvůli mně… vyčítá si to všechno kvůli mně… Nevím, jestli jsem vůbec spala, chvílemi jsem o sobě nevěděla a pak se to zase všechno vrátilo, bohužel. Našla jsem v koupelně odložené Tadashiho hodinky – tři ráno… Zadívala jsem se do zrcadla, dokonalá vizitka té noci. Oči jsem měla opuchlé od pláče a pod nimi tmavé kruhy z dlouhodobého nevyspání. Na krku se mi rýsoval cucflek, ve výstřihu škrábanec a obě zápěstí už se začala hezky vybarvovat. Bylo mi přinejmenším tak hrozně, jak jsem vypadala. Osprchovala jsem se a začala se chystat do práce jako každé ráno. S líčením jsem udělala, co jsem mohla, abych zakryla co nejvíc. Nakonec jsem se odhodlala odemknout ty dveře. Namlouvala jsem si, že po té noční eskapádě bude mít takovou kocovinu, že se na nic v tuhle hodinu nezmůže – i tak jsem doufala, že na sebe nenarazíme. Tadashi nějak skončil v obýváku na sedačce, tvrdě spal. Co nejtišeji jsem se v ložnici převlékla, sbalila si do práce všechno potřebné, a co nejrychleji vypadla z bytu. Vzduch byl po ránu ještě chladný, nikdy dřív se mi to nezdálo tak příjemné. S budovou CCG na dohled jsem se uklidnila, tohle do práce nepatří, žádné problémy, jen profesionalita.

Ve snaze rozptýlit se prací jsem zkontrolovala všechna hlášení, která můj tým zpracoval. Ujistila jsem se, že nikde nejsou žádné resty, a pak jsem se konečně mohla hlouběji ponořit do posledního případu. Dala jsem se i do přípravy materiálů pro svůj tým, takže jsem si rovnou všechnu administrativu rozložila v zasedačce. Nevnímala jsem čas, prostě jsem tam jen seděla, pracovala a pila kafe, než mě vyděsilo otevření dveří. „Oya, Shiho san, ohayou, dneska nějak brzo, ne?“ Podivil se Nagase, když mě uviděl mezi všemi těmi papíry. „Ohayou… No, něco mě napadlo k tomu případu, tak jsem to chtěla ověřit.“ Řekla jsem a odložila opět prázdný hrnek od kávy. „To musela být solidní myšlenka.“ Ušklíbnul se, ale já se necítila na delší hovor, kor s ním, nehledě na Tadashiho poznámky z minulé noci, ale Nagase vždycky uměl lidi prokouknout a to jsem nechtěla riskovat. „Kolik je hodin?“ Zeptala jsem se. „Bude sedm.“ Odpověděl Nagase trochu zaraženě, vždycky nosí hodinky, ne? Nevěděl, jestli jsem je to ráno měla, rukávy košile i saka kryly tolik, kolik jen mohly. „Fajn, skočím si pro snídani. Jo, a jestli už chceš převzít ta hlášení, tak jsou u okna.“ Dodala jsem ještě a odešla. Pro snídani jsem si nakonec došla, ale ještě před tím jsem se stavila na záchodech. Musela jsem si zkontrolovat make up, oblečení, zkrátka se ujistit, že sama věřím obrazu, jaký hodlám předložit kolegům. Očividně to byl obraz kvalitní. Tadashiho jsem jen tak mimochodem omluvila v práci s tím, že se necítí dobře. Zbytek dne pak proběhl jako obvykle, práce v týmu, jídlo v kantýně, pár slov s kolegy a pak přišel čas vrátit se domů…

Říct, že jsem se tam vracela s obavami, by bylo slabé slovo. A obavy byly vcelku oprávněné i na Tadashiho straně. Když se to ráno vzbudil, bylo to jako dostat od kocoviny ránu na solar. Chvíli mu trvalo, než se donutil vstát, najít nějaké prášky, to ale nebylo to nejhorší. Když se mu začaly vybavovat útržky z minulé noci, přál si, aby byl ještě pod parou a tohle všechno byla jen alkoholem vyvolaná iluze. Nechtěl věřit, že to všechno udělal, řekl, dopustil. Celý den mu hlavou vířily neútěšné myšlenky, chvíli chtěl vypadnout z toho bytu, být co nejdál od všeho, co se mezi těmi stěnami v poslední době stalo. Hned nato ho ale napadlo, že bych v té době mohla přijít domů. Co když se vrátím dřív, abych si vzala věci a odstěhovala se? Vrátím se vůbec? Ozvalo se cvaknutí zámku, Tadashimu se málem zastavilo srdce, když se otevřely dveře. Když jsem ten večer přišla, našla jsem ho v obýváku. Seděl tam a díval se na mě se směsicí obav, lítosti a studu. „Ahoj…“ „Ahoj…“ Jako obvykle jsem si šla věci odložit do ložnice, všimla jsem si, že všechno bylo na svém místě, uklizené, urovnané, nikde ani památky po něčem disharmonickém. „Já… nevěděl jsem, kdy přijdeš, tak… večeře je v lednici, kdybys chtěla…“ Jen jsem letmo přikývla a sundala si doplňky. Náušnice, náhrdelník, zásnubní prsten a hodinky. Tadashi strnul, když uviděl moje ruce. Zamířila jsem do kuchyně, on mlčky za mnou. „Dáš si taky?“ Zeptala jsem se jakoby nic, když jsem se chystala ohřát to jídlo. „Ne, díky…“ Seděl u stolu a mlčky mě pozoroval, jak si chystám večeři. Váhal, jestli s tím má začít sám, nebo čekat, kdy se k tomu vrátím já. „V práci jsem tě omluvila, stejně se dneska moc nedělo.“ Řekla jsem stále ještě otočená k Tadashimu zády. „Díky…“ I s hotovou večeří jsem si k němu přisedla, koutkem oka jsem ještě na lince zahlédla prášky. „Co hlava? Musela to být řádná kocovina.“ Nedívala jsem se na něj, jen se soustředila na jídlo. „Omlouvám se… Tohle jsem nechtěl, Shiho, já-„ Gestem jsem zarazila jeho omluvy hned v počátku. „Tadashi, dneska ne. Jsem unavená.“ Dojedla jsem, spěšně sklidila nádobí a šla se osprchovat. Když jsem pak vyšla z koupelny, Tadashi už měl ustláno v obýváku. „Dobrou noc.“ „Shiho.“ Zastavila jsem se a otočila se k němu. „Mrzí mě to…“ „Já vím, mě taky.“

Nedlouho poté věci nabraly na obrátkách. Eliminace pobočky CCG v jedenáctém okrsku, zvýšená aktivita ghoulů ve dvacítce a hlavně ten incident s Fueguchi a Králíkem. Jako většina vyšetřovatelů jsme alespoň krátce byli uctít Madovu památku. Bezútěšnost, jaká se vznášela ve vzduchu, by se dala krájet. „Vyšetřovatel první třídy Mado Kureo, huh…“ „Znal jsi ho?“ Tadashi se zamyslel. „Znal… je trochu silné slovo. Nikdy jsem s ním přímo nedělal, ale Houji byl nějakou dobu jeho parťák.“ Jen jsem přikývla. „Já taky ne, divný patron, hm? Ale prý byl dobrý.“ „To byl, jen s ním málokdo uměl spolupracovat.“ Zastavila jsem se a povzdechla si. „Podala jsem si žádost o přeložení. Nahoře už ji schválili, tak jen abys to věděl.“ Tadashi chvíli mlčel. „Posily pro dvacítku? Kdy začínáš?“ „Za tři dny, mám akorát tak čas postarat se o formality a zařídit si byt.“ Tadashi jen na prázdno polknul. „Tři dny…“

V práci to šlo rychle, poslední společný případ jsme s týmem uzavřeli už před Madovým pohřbem, moje nováčky si pak rozebrali kolegové. Yoshimoto skončil u Nagaseho, Watabe u Tadashiho skupiny a Suzuki se nechala přeložit do jiného okrsku. CCG mi zařídila byt, takže stačilo jen přestěhovat věci a trochu se s dvacítkou sžít. Tadashi by mi snad s tím stěhováním i pomohl, ale já byla proti. Nebrala jsem si z našeho bytu nic, krom osobních věcí. Byt ve dvacítce byl stejně zařízený a upřímně, tehdy mě zrovna netrápilo, jestli budu spát v bílém nebo modrém povlečení. Až do toho stěhování jsme o té noci pořádně nemluvili a možná o to to teď bylo horší, ale už nebylo kam couvnout. „Tak, to bude všechno…“ Většinu věcí už jsem měla odstěhovanou, zbývala jen taška s nějakými pracovními lejstry. „Kdybys něco potřebovala, dej vědět.“ Jen jsem přikývla, oba jsme ten náznak konečnosti cítili, ale nikdo to nechtěl říct nahlas. „Taky bych chtěla, aby to tak bylo… jenže nic už nebude jako dřív.“ Tadashi na to nic neřekl, jen se na mě díval s takovou lítostí, že jsem se mu nezvládla dívat přímo do očí. „Oba potřebujeme trochu prostoru, pro změnu…“ Chtěla jsem si sundat svůj zásnubní prsten, ale Tadashi mě opatrně zastavil. „Ne, to ne…“ „Nemůžeš si kvůli mně všechno vyčítat.“ Řekla jsem omluvně, cítila jsem, jak mi vlhnou oči. „Shiho, udělej s tím prstýnkem, co chceš, jen mi ho nevracej.“ Co nejopatrněji mi stisknul ruku, nevěděla jsem, jak bych ho měla v takové chvíli odmítnout. „Tak dobře.“ Vzala jsem si věci a zamířila ke dveřím. „A dej mi na Watabeho pozor.“ Dodala jsem ještě s mírným úsměvem. „To se můžeš spolehnout.“ Odpověděl v podobném duchu Tadashi. Zavřela jsem za sebou dveře, za sebou, za jednou kapitolou.

„Haru, vydržíš chvíli? Jen si pro to skočím.“ Řekl Shun a nechal mě samotnou s Tsukiyamou. Najednou nastalo trapné ticho, ale jen na chvíli, než mi Tsukiyama věnoval úsměv a zeptal se: "Shun, ochutnal někdy? Za ty roky, alespoň jedinkrát, vzal si z tebe kousek?“ Úplně mi touhle otázkou vzal dech z plic a než jsem se stačila vzpamatovat a vymyslet nějakou odpověď, jeho prsty spočívaly na mém předloktí. Stačila jsem si všimnout jeho pohledu. Vypadal, jako kdyby měl abstinenční příznaky, jako nějaký drogový závislák, co dlouho neměl svoji dávku. Díky bohu se vrátil bratra a zabránil tomu, co se mohlo stát.
Rozloučili jsme se a vydali se na cestu domů. "Omlouvám se za Shuua. Jsi v pořádku?" Jen jsem tupě přikývla hlavou. "Jo, jen jsem to...nečekala." Po zbytek cesty jsme si nikdo nic neřekl. Celý ten večer byl divný. Vlastně to nakonec byl špatný nápad, jít na večeři. Bylo to ironicky hloupé a ve finále jsem nevěděla, co si o Tsukiyamovi myslet. Jak se proboha seznámil se Shunem?

Další dny ubíhaly tak nějak stejně. Shun chodil do Anteiku, kde si začal získávat nové přátele. Docela si padl do noty s Renjim a stálejší zákazníci začali Shunovi věnovat víc pozornosti. Shun si svou práci až nezdravě užíval. Miloval lidi a komunikaci s nimi, navíc jeho káva byla vskutku znamenitá. Pro Shuna to byl ráj na zemi. Bohužel takový ráj nemají všichni. Stále jsem musela být v nemocnici. Můj zdravotní stav se ale lepšil a řekla bych, že velmi brzo už budu schopná jít do terénu. Doufám. Kanou se vždy choval jako ten největší gentleman pod sluncem. Staral se o své pacienty a zraněné vyšetřovatele. Neustále chtěl, abych mu byla po boku a učila se od něj. Každou chvíli mi dal za úkol přečíst nějaká skripta nebo jen nějakou knihu, převážně o ghoulech. Měla jsem z něj pocit, že něco plánuje a že se mě snaží vychovat k obrazu svému. Mohl to být ale jen pocit. Ovšem pokaždé, když jsem Kanoua ráno spatřila, vzpomněla jsem si na Kena a jeho operaci. Neustále jsem z toho měla výčitky svědomí. A Kanou to na mě lehce poznal. "Kurosawa-san, můžete na chvíli?" Zavolal si mě Kanou do své kanceláře. "Co se děje, pane doktore?" Kanou mě gestem pobídl, abych si sedla. Jeho kancelář byla jednoduchá a elegantní. Kanou si sedl za svůj velký dřevěný stůl pokrytý všemi možnými dokumenty, zprávami o pacientech a jiných dokladech. Seděl si v obří kožené židli, lokty opřené o stůl a prsty zapletené do sebe. "Trápí vás Kaneki, je to tak?" Na chvíli jsem oněměla. "A-ano...vlastně ano. Nemůžu si pomoct, je mi toho hocha líto. Na všechno je úplně sám." "Ne na dlouho. Určitě jste si všimla, že v Anteiku o něj projevují jistý zájem a opět se vrátil do školy se svým kamarádem. Já vám říkal, že to zvládne. Nemusíte se o něj bát. Ten hoch...je jiný." Kanou se zamyslel a díky tomu se na chvíli odmlčel. Já také nic neříkala, nevěděla jsem, kam tím míří, co mi chce naznačit. "Víte, svět je už dost zkažené místo, nemyslíte?" Na to jsem nic neřekla. "Lidé jsou slabí, jsou to pokrytci a závidějí si každou maličkost. Co se ale stane, když vytvoříme nadčlověka? Kaneki je dokonalý příklad. Vyčkejte a dočkáte se výsledků a já vím, že budou stát za to." Tohle jsem nečekala. Cožpak má Kanou v plánu vyhladit lidstvo a nahradit ho napůl lidmi, napůl ghouly? "Chcete v tomhle pokračovat? Chcete udělat víc operací? Ale...z toho bude průšvih!" "Ne pokud se to nikdo nedozví." Věnoval mi významný pohled, ze kterého mrazilo, vstal a pomalu se přesouval ven ze své kanceláře. U dveří se ke mě ještě otočil s úsměvem a dodal: "Vítejte na palubě, mladá dámo. Věřím, že budete mým věrným a bezproblémovým spolupracovníkem i v budoucnu, kdy se vrátíte na centrálu." "Počkejte! To nemůžete! Co když nechci být v něčem takovém zapletená?" "Tak to máte smůlu, jelikož už víte toho moc." "Já se ale o tyhle informace neprosila!" "Zvolil jsem si vás, smiřte se s tím. Ale teď zpátky do práce!" Tohle není fér! Vybral si mě jako svého komplice, aniž bych se o to prosila. Takže Kanou má v plánu pokračovat ve tvoření jednookých ghoulů? A já mu mám pomáhat a krýt ho? Nestačí, že kryju svého bratra? Kdo bude krýt mě?!
Kanou si uměl vybrat lidi. Měl k tomu dobré důvody. Tak naivní a snadno zmanipulovatelná....

Kaneki se vrátil do školy. Hide mu půjčil všechny své zápisky a neustále mu vyprávěl, co se kde děje a co se kde stalo, když byl mimo školu. Shun mi pak jednoho večera sdělil, že Kaneki začal pracovat v Anteiku. "Vážně? No tak to je super! Co kdybych vás tam někdy zašla navštívit?" Shun to jen odsouhlasil. Yoshimura o mě stejně už věděl. Věděl, že pro ně, ghouly, nejsem žádná hrozba. Jednoho dne mě Kanou propustil z práce dřív a tak jsem využila svého volného času a stavila se do Anteiku. Za barem stáli Kaneki a Shun, oba v barmanských zástěrách a bílé košili. Moc jim to slušelo. Shun mě hned usadil k baru, abych jim byla blízko. Kaneki si na mě vzpomněl a stydlivě pozdravil. "Kaneki-san! Jak je ti? Cítíš se už lépe?" Mile jsem se na něj usmála. Kaneki se jen rozpačitě usmál a přitom připravoval kávu, kterou jsem si objednala. "Je mi fajn. Doháním školu a k tomu jsem začal pracovat tady. Všechno je...super." Opět se mi ho trochu zželelo. "Tak to je dobře. Pokud bys ale někdy něco potřeboval, stačí říct. Víš, kde mě najdeš." Kaneki zřejmě nebyl zvyklý na to, aby měl někdo o něj takovou péči. "Kaneki-kun, přidej tam ještě trošku vody." Přišel k němu Shun, aby mu zkontroloval kávu. Nějakou chvíli jsem tam poseděla a popovídala si s personálem. Bylo to příjemně strávené odpoledne.

Ve 20.okrsku to začalo žít. V Anteiku se objevili dva noví ghoulové. Matka s dcerou. Personál v Anteiku je již nějakou dobu znal a tak moc dobře věděli, že tyhle dvě sympatické dámy si nejsou schopné sami obstarat jídlo. Yoshimura je vzal do obytné části Anteiku. Hinami se svojí mamkou tak našly bezpečný úkryt před vyšetřovateli. A když je řeč o nich, Mado s Amonem pracovali jak diví. Nedávno byli na preventivní kontrole v nemocnici, kde jsme se seznámili a já z nich vytáhla co nejvíc možných informacích o různých případech, které jsem pak předala Shunovi.
Od bratra jsem věděla, že Kaneki si zařídil vlastní masku a snažil se naučit předstírat, jak jí lidské jídlo. Ovšem to mu moc nešlo. Dokonce prý byl s Renjim pro lidské maso. Prý jsem měla vidět, jak se Kaneki tvářil, když se dozvěděl, kam a s kým a pro co jede. K nezaplacení.

Událo se toho hodně. Hinami si oblíbila Kanekiho, který ji čas od času doučoval slova, která neznala, když četla nějaké knihy. Mado s Amonem stále pátrali po Ryouko, až ji jednou našli a postarali se o ní. Pro Hinami, vlastně celé Anteiku, to byl šok. Ten den přišel bratr domů úplně bez nálady. "Shune..." "Nenavídím tenhle svět! Ti dva vyšetřovatelé jsou imbecilní fanatici! Kdo by proboha zabil matku před jejím dítětem! Ghoul nebo člověk, všichni máme pocity a rodiny, tak proč se tohle děje?!" Shun zuřil. Nic jsem mu na to neřekla, jen jsem ho objala. I on si Ryouko s Hinami oblíbil. Byly to, podle vyprávění, skvělé dámy, nevinné a tak milé. Promiň Shune, moc mě mrzí to, že vás nemůžu zachránit všechny. Zase tyhle výčitky. Nelze všechny zachránit. Možná...přece jen možná měl Kanou v něčem pravdu. Svět je zkažený a lidé jsou odporní zbabělci....

Nejen Shun byl zdrcen smrtí Ryouko. Touku to nenechávalo vůbec chladnou a za každou cenu se chtěla mstít. A kde byla Touka, byl i Kaneki. Kaneki se opět dostal do několika rvaček a zjistil, že takhle to dál nejde. Je slabý a pokud chce někoho ochránit, musel zesílit. Yomo mu pomohl s trénováním a Kaneki si začal být sám sebou jistější.
Zrovna jsem byla na centrále, kde to vypadalo, že se znova zapojím do vyšetřování. Začala jsem trávit více času v centrále, než v nemocnici. Kanou věděl, že jednoho dne se na centrálu vrátím a neustále mi připomínal, že pokud nebudu spolupracovat, stane se jak mně tak bratrovi něco opravdu zlého. Vlastně jsem už ani tolik neprotestovala. Byla jsem stále znechucená z podobných událostí, jako bylo zabití Ryouko. Ksakru, vždyť nikdy nikoho nezabily, jedinému člověku nezkřivily vlásek, tak proč ony?! Svět je neskutečně zkažené místo...

Uběhl nějaký ten čas, a stalo se něco, co nikdo nečekal. Kureo Mado zemřel. Mado byl velmi zajímavý a bezlítostný vyšetřovatel. Pohřeb se konal v 1.okrsku. Sešlo se zde mnoho vyšetřovatelů. I já se účastnila spolu s pár dalšími vyšetřovateli z 20.okrsku, abychom uctili Madovu památku. 1.okrsek byl pro mě svým způsobem děsivý. Bylo to tu obrovské a bylo zde spousta významných vyšetřovatelů, jako byl například Arima Kishou, který byl na pohřbu taktéž přítomen. Dokonce jsem byla svědkem toho, když Marude prohlásil o Madovi, že to byl stejně jen quinque fanatik a získal si tak zlý pohled Arimy a pokárání. Z Arimy sršel respekt a jisté charisma, že by se z toho jeden posadil na zadek. Nedokázala jsem z něj chvíli spustit oči, čehož si zřejmě všiml, jelikož mi věnoval asi třívteřinový chladný pohled. Jen jsem na prázdno polkla a radši se někam přesunula. Nedávala jsem moc pozor na cestu a tak se stalo to, že jsem do někoho vrazila. "Omlouvám se!" Vyhrkla jsem a všimla si hnědovlasého vyššího kluka v černém obleku. Byl stejně překvapený jako já. "To nic! Nedával jsem pozor, takže se taky omlouvám." Přihlouple se usmál. Úsměv jsem mu oplatila a chtěla jsem už jít zase dál, jenže hnědovlasý kluk mě nepustil. "Jsi tu sama? Ze kterého okrsku jsi? Mimochodem Takizawa, Seido Takizawa, těší mě." Představil se rozpačitě a stále se usmíval. "Kurosawa Harumin, jsem tu ještě s pár dalšími lidmi z 20.okrsku, ale moc je neznám. Jsem teď dočasně v nemocnici...jsem medik." Téměř celý zbytek dne jsme prokecali s Takizawou a zjistili jsme, že si docela rozumíme. Večer jsme se rozloučili a každý se musel vrátit do svého okrsku. Bylo to docela milé zakončení pohřbu.

Další dny jsem trávila v nemocnici své poslední dny. Jednou mě Kanou opět propustil dřív,než by mě normálně pustil a já svůj volný čas využila k nákupu. Doma nám začalo docházet spousta věcí a jídla. Potřebovala jsem na chvíli vypnout a tak jsem místo auta šla pěšky směrem k jednomu obchodu. Ze svých myšlenek mě probral povědomý hlas. "Harumin-san?" Rozhlídla jsem se kolem sebe a docela jsem strnula, když jsem uviděla Tsukiyamu, jak mi jde naproti. "Zdravím, jak se daří? Co tu vlastně pohledáváš?" Zeptal se Tsukiyama s jistou energií v hlase. "Tsukiyama-san! Zdravím...já...jdu vlastně nakupovat. Kam máš namířeno ty?" "Pokud by ti to nevadilo, doprovodil bych tě! Co se nejdřív stavit v nějaké kavárně? Zvu tě, dlužím ti omluvu za své...chování...tehdy u nás..Co říkáš?" Chvíli jsem na něj zírala neschopná jediného slova. "Taková nabídka se neodmítá, nemyslíš?" Řekl Tsukiyama, když jsem mu stále neodpovídala. "No tak tedy dobrá...ale jen na chvíli. Pak musím na ten nákup, víš jak." Tsukiyamovi se rozzářili oči a jako pravý gentleman mi nabídl své rámě.
Došli jsme do jedné, na můj vkus docela nóbl kavárny. Sedli jsme si do rohu kavárny a Shun nám objednal kávu a mě ještě zmrzlinový pohár. Najednou se zdál Tsukiyama jako naprosto normální gentleman. Nijak se nepředváděl, neměl hloupé řeči, naopak byl docela zábavný. Minimálně dvakrát se mi omluvil za tu nehodu u něj doma. "Nevím proč, ale v tu chvíli jsem se nějak neovládl. Harumin, ty jsi asi neuvědomuješ, jak jsi zajímavá? Ještě jsem nepotkal někoho, jako jsi ty." Upřel na mě svůj pohled, až mě zamrazilo na zádech. "Já...totiž, děkuju. Chci říct, netušila jsem, že budu mít na jisté ghouly takový vliv...to se dá určitě omluvit, takže...hlavně si nic nevyčítej..." "Harumin, jsi až moc hodná. Aby se ti to jednoho dne nevymstilo." Upozornil mě Tsukiyama, ale v tu chvíli jsem ho nebrala zas tak vážně. V kavárně jsme se strávili dobré dvě hodiny a poté mě Tsukiyama doprovodil do obchodu, kde byl překvapený snad každou maličkostí. "A na co je tohle?" "Tím čistíš vanu, umyvadlo a tak. Je to dezinfekční prostředek a tahle značka krásně voní." Docela jsem se bavila. Tsukiyama byl jak typické princátko, které doma nehne prstem a všechno mu zařídí služebnictvo, tudíž je logické, že všechno, co jsem nakoupila, viděl dost možná prvně v životě a byl z toho neskutečně nadšený.

Doprovodil mě až domů. Celou cestu mi nesl tašku s nákupem a neustále mi něco vyprávěl. Bylo to pohodové odpoledne. "Konečně doma? Ah, koukám, že jsi vzala obchody útokem." Usmál se Shun, když jsem přišla do bytu. "Neuvěříš mi, co se mi stalo. Potkala jsem Tsukiyamu a-" "Shuua?! A nestalo se nic?!" "Nepřerušuj mě. Pozval mě do jedné kavárny a pomohl s nákupem. Byl úplně zlatej, vážně, dokonce se mi omluvil za tu večeři." Shunovi spadl kámen ze srdce a v duchu děkoval Shuuovi, že se nezachoval jako idiot. "Ale né!" "Co se stalo?" Houkl na mě Shun. "Musela jsem někde po cestě ztratit náramek, ten modrý, korálkový. Ach jo," smutnila jsem nad ztraceným náramkem. Můj oblíbený náramek ale zas tak ztracený nebyl. S jednotlivými drobnými korálky si hrál Tsukiyama a nepřítomně si něco mumlal. "Zajímavá....velmi zajímavá..."

"Kurosawa-san, chtěl bych vám moc poděkovat za spolupráci. Těšilo mě s vámi pracovat a doufám, že se ještě v budoucnu uvidíme. Rád bych, abyste se jednou za čas objevila v laboratoři a podílela se ve svém volném čase na různých výzkumech, co vy na to?" Nadhodil Kanou se sebevědomým úsměvem na tváři. Tenhle týden byl můj poslední v nemocnici. Měla jsem se vrátit na centrálu a být k někomu přiřazena. Kanou ale i tak naléhal, abych navštěvovala aspoň laboratoř, kde jsme často zůstávali do noci a řešili neřešitelné. Slíbila jsem mu, že se jednou za čas stavím, pokud nebudu mít moc práce na CCG. Ovšem nemohla jsem zapřít, že jsem se zpátky na centrálu těšila.

Od smrti Ryouko už uběhla řada dní, to ale neznamenalo utišení žalu nebo zášti na obou stranách. Hinami se snažila být statečná, s podporou Anteiku a hlavně pak s dozorem Touky a Kanekiho si nepřipadala tak osamělá, ale i tak dobře věděla, že tu prázdnotu v srdci už nikdy nic nezaplní. Svoji část zármutku zakusila i CCG, Madova smrt byla nečekaná a problematická - další silný ghoul v 20. okrsku, to byla předzvěst všeho, jen ne klidu. Ve vlastním zájmu Hinami nevycházela ven, Yoshimura ji nechal bydlet s Toukou, ale občas se za ní zastavil i Kaneki, jako ten den. Touka z jeho přítomnosti sice nebyla nadšená, ale nakonec ho nechala jít s ní - nehledě na její pocity, Hinami Kanekiho návštěvy vždycky udělaly radost. "Onii chan!" A jinak tomu nebylo ani ten den - jen kdyby Kaneki byl jediná návštěva. Sotva v kukátku zahlédla tvář Yoriko, trhla sebou. Co tady teď dělá?! Gestem naznačila Hinami, ať se schová, zatímco uklízela z dohledu její boty a kabát. "Stalo se něco?" Přivítala jako by nic svoji kamarádku, Yoriko se ale tvářila ustaraně. Touce se chvíli nedostávalo slov, to měla o ni takovou starost? A tak snadno to na mně poznala... Vtom si Yoriko všimla pánských bot. "Oh, Ayato kun se konečně vrátil domů?" Touka si ani nestačila vynadat, když se v ten nejvhodnější moment v chodbě objevil Kaneki. Vyměnili si s Yoriko pár překvapených pohledů, načež Kaneki raději zase zmizel někde v bytě, už bylo ale stejně pozdě. "Masaka, Touka chan!" Pak ale jen rychle pokývala hlavou a téměř Touce vrazila do rukou velký hrnec. "Myslela jsem si, že tu dneska budeme jen my dvě, ale to nevadí! Tady, udělala jsem ragú a nějakou zeleninu, snězte to spolu!" Jen na ni spiklenecky mrkla a zmizela rychleji, než jí Touka stačila cokoliv vysvětlit. "Mate, Yoriko! Tohle vůbec-" S hlubokým povzdechnutím to nakonec vzdala, idiot Kaneki, vždycky ve špatný čas na špatném místě. Pomyslela si otráveně a zamířila i s hrncem do kuchyně. "Takže tohle pro tebe uvařila ta kamarádka?" Touka jen přikývla. "No, je to škoda, ale asi se nedá nic dělat, měli bychom to vyhodit." Sotva to dořekl, vytrhla mu Touka ten hrnec z rukou. "Pitomče! Co si myslíš, že děláš? Sním to, protože si dala tu práci a uvařilo to kvůli mně!" Kaneki jen nevěřícně sledoval, jak Touka servíruje to, co by pro obyčejné lidi zřejmě byla pochoutka. "Itadakimasu." Někde mezi sebezapřením a agónií ze směsice naprosto odpudivých chutí si Kaneki uvědomoval, jak je pro Touku Yoriko zřejmě důležitá. Nehledě na všechny zkušenosti s předstíráním požívání lidského jídla, i Touka měla co dělat, aby to do sebe dostala. Nehledě na to ale jedla dál, i Kanekiho rozjedenou porci, i zbytek v hrnci. O chvíli později už klečela u záchodové mísy. "Co se stalo onee chan?" I Hinami už si začala dělat starosti. Kaneki se jen nervózně poškrábal zezadu na krku. "Řekl bych, že se hodně snažila... až příliš..." Bylo to svým způsobem šílené, ale stejně ji Kaneki musel alespoň mlčky obdivovat.

I smrt Rize zanechala ve dvacítce nesmazatelné stopy. Důkazem byla i zvýšená aktivita ghoula, kterému Touka říkala Gurmán. Kaneki zaslechl, jak se o něm baví s Irimi, ale něco si vybavil i z upozornění CCG. V tu chvíli ho ani nenapadlo, že bude mít tu čest poznat ho osobně. Když se zase jednou ozvalo cinkání od dveří a do Anteiku vešel další zákazník, Kaneki ho se vší ochotou uvítal. "Jaká příjemné vůně... Tohle místo se docela zklidnilo, hm?" Vysoký mladý muž s výraznými, modro-fialovými vlasy a ještě výraznějším oblečením. "Ohisashiburi da ne, Kirishima san, Irimi san." Takže stálý zákazník? Jeho příchod se ale nesetkal s nadšením. "Co tady chceš?" Odsekla Touka viditelně otrávená přítomností toho kluka. "Ara, to se nemůžu jednou za čas stavit? Chladná jako vždy, Kirishima san, ale to je na tobě přece jen to půvabné~" Touka se jen otřásla. "Bleh, jen vidět ten tvůj samolibý xicht mi zvedá žaludek." Za jiných okolností by asi Tsukiyama hrál dotčeného a ještě chvíli Touku provokoval, tentokrát ale něco upoutalo jeho pozornost, nebo spíš někdo... "Páska přes oko... Jsi to ty, že? Ten chlapec, který se vypořádal s jedním z vyšetřovatelů, že?" Kanekiho nepřestávalo udivovat, jak rychle se zprávy mezi ghouly šířily. Tou dobou byl téměř celebrita. "Ah, jsem Kaneki, těší mě..." Namísto jakékoli formalitky ale Tsukiyama začal kolem Kanekiho se zaujetím kroužit - jako, kdyby si snad prohlížel muzejní exponát. "Kaneki kun, hm? Vypadáš docela křehce..." Najednou se k němu Tsukiyama skláněl natolik, že Kaneki cítil jeho dech na svém krku. "Jaké záhadné aroma..." Kanekimu z toho nevítaného hosta běhal mráz po zádech. "Oi, co kdybys už vypadnul? Akorát obtěžuješ a zdržuješ personál!" Kaneki si docela oddychnul, když se od něj Tsukiyama zase vzdálil. "Vážně, bez špetky elegance..." Věnoval Touce jeden pohled, ale hned nato se znova otočil ke Kanekimu. "Příště se stavím na šálek kávy, až tady bude i Yoshimura. Zatím na shledanou, Kaneki kun." Tsukiyama uměl zanechat silný dojem. "Kdo to byl?" Neodpustil si Kaneki tu otázku, ale Touka nad tím jen podrážděně mávla rukou. "Jen jeden z kazů dvacátého okrsku. Neměl by ses s ním zaplést, vždycky jsou s ním akorát problémy." Ne, že by to snad bylo na Kanekim. Už při odchodu z Anteiku se Tsukiyama rozhodnul - ano, tohle je ta ingredience, kterou hledám! Mladý gurmán nemohl uvěřit, jaké štěstí měl - nejdříve "nehoda" Rize, pak se objeví Shun a jako bonus ho seznámí s tebou a teď ještě rarita jako Kaneki - tolik možností, jak se jen rozhodnout?!

Nebylo to dlouho po Tsukiyamově návštěvě, co Kaneki narazil na Yoma. Bylo neobvyklé vidět ho v Anteiku, natož ho potkat jen tak na ulici, očividně měl ale své plány, když odmítnul Kanekiho prosbu ohledně tréninku. Zdálo se, že si Kanekiho mlčenlivý učitel zase půjde po svém, pak se ale zastavil. "Vlastně se mám s někým sejít, s někým, kdo by tě rád poznal." Prohlásil s tím nezaujatým výrazem ve tváři. "Eh, někdo?" Po chvilce rozvážlivého mlčení Kaneki pochopil, že se takhle příliš nedozví. "Když už tě o to dotyčný požádal, Yomo san, tak, ehm, asi bych se s ním chtěl seznámit..." Souhlasil nakonec, ačkoliv ho zrovna neuklidňoval fakt, že nevěděl kam ani za kým jde. O moc lepší dojem nezískal ve čtrnáctém okrsku, kam ho Yomo zavedl. Čtrnáctka opravdu měla jinou atmosféru než poklidná dvacítku, na kterou byl Kaneki jakžtakž zvyklý. A když je řeč o dojmech, tak "dotyčný" se představil se vším všudy... Kaneki měl málem infarkt, když na něj z ničeho nic vybafla Itori v jedné z Utových masek. Ani to nestačil pořádně rozdýchat, když už ho Itori nadšeně zvala dál do svého baru. "Tenhle lokál je můj, tak můžeš být v naprostém klidu!" Zanotovala vesele, když si všimla Kanekiho strnulého výrazu. "Totiž... tohle je poprvé, co jsem... na takovém místě..." Přiznal Kaneki, ale Itori se jen zasmála. "Ale stejně jsem ráda, že jsi za mnou přišel! Ren chan i U chan o tobě mluvili, tak jsem tě prostě musela poznat." Dodala a něco prohodila směrem k těm dvěma, než se zase začala věnovat Kanekimu. Itorina přímočarost a zástup otázek, jakým ho zahrnula, Kanekiho trochu vyváděl z míry, ale stejně jí bez větších vytáček na všechno odpověděl. Itori byla tak v jistém slova smyslu vyvedená z míry - tak nevinný, bezelstný klučina, téměř ji to fascinovalo. Počínaje minulostí Itori, Uty a Renjiho ještě ve čtvrtém okrsku, Itori taky něco prozradila, i když to většinu času byla ona, kdo se vyptával. Lepší než tisíc otázek byla ale názorná ukázka, jako když bez varování na Kanekiho vylila ten "likér". "Itori san, to bylo hrubé..." Ozval se i Uta, ale Itori zářily oči jako dítěti, které si zrovna rozbalilo dárek. Po kontaktu s tím pitím Kaneki už nemohl skrýt kakugan v levém oku. "Oho, jednooký ghoul..." Itori ho se zalíbením pozorovala, Kaneki si jen instinktivně zakryl svůj kakugan. "Nemusíš nic schovávat, tady jsou jen ghoulové." Ujistila ho. "Tak takový je to pocit, hm? Zajímalo by mě, jestli takhle působí i ten druhý jednooký, hm, Ren san?" To Kaneki zpozorněl. "Kdo ví." Renjiho odpověď příliš neprozradila. "Druhý? Je víc takových, jako jsem já?" Itori se ušklíbla spokojená s Kanekiho zájmem. "Řekni, Kaneki kun, co myslíš, že se stane, když se spojí člověk s ghoulem?"

Tahle zasvěcená debata ale brzy měla mít dalšího posluchače. Itori byla natolik zabraná do hovoru s Kanekim, že málem nezaregistrovala nově příchozí Hibiki. "Dneska jsi obzvláště sdílná, Itori." Ozvala se Hibiki a jen letmo pozdravila Utu a Renjiho. "Ara, Hibiki chan, dneska jsem tě nečekala. Na tu práci nedošlo?" Zareagovala Itori, zatímco Kaneki si nově příchozí jen zvědavě prohlížel. Zdálo se mu, že už ji viděl v Anteiku. Vzpomněl si, obvykle se bavila s Yoshimurou nebo s Shunem. "Došlo, ale jeden nemůže pracovat pořád, ne?" Posadila se vedle Kanekiho a aniž by něco řekla, Itori jí automaticky přihrála vrchovatou sklenici toho likéru. "Oh, moje chyba! Vy se ještě neznáte, že?" Uvědomila si najednou a berouc Kanekiho za ramena, trochu ho otočila směrem k Hibiki. "Kaneki kun, dávej si pozor, co před ní řekneš - Hibiki je novinářka." Bůhví proč ho to překvapilo. Možná to byla samotná myšlenka ghoulů začleněných do společnosti, po všem, co v posledních týdnech zažil, si ghouly těžko dokázal představit jako někoho s normální prací, ne tak novinářku. "Jako obvykle přeháníš. Kaneki kun, že? Těší mě." Usmála se a upila ze své sklenice. "Každopádně, měl by ses mít na pozoru. Kdyby o tobě věděli ostatní ghoulové, mohli by si tě snadno splést s "tím druhým", hm." Mrkla na něj Itori, aby ještě uzavřeli předešlou diskuzi. "Eh? To by mohl být problém..." Ani si nestačil uvědomit, že si ho Hibiki prohlíží. "Takže ty jsi ten Rizin hoch..." Ani to nevyznělo jako otázka, Kaneki se překvapeně otočil k modrovlásce po jeho levici. Jiní ghoulové ho vždycky poznali podle té pásky přes oko nebo hned vzpomínali ten souboj s jedním z vyšetřovatelů CCG, nikdo se ale neptal na tu nehodu, až na Hibiki. "Myslíte tu nehodu?" Odpověděl nejistě, načež se Itori zasmála. Čekala na tenhle moment. "Opravdu si myslíš, že to byla pouhá nehoda?" Yomo se zamračil, sotva uviděl ten potutelný úsměv, jaký Itori hrál ve tváři. "Skladovat tolik traverz na takovém místě, to se ti taky nezdá zvláštní?" Pokračovala Itori. "Nejsem si jistý, kam tím-" Ale Itori ho nenechala domluvit. "Ten den na střeše té budovy zahlédli něčí siluetu, což pochopitelně rozpoutalo ty domněnky. Byl to muž? Byla to žena? Kdo ví, každopádně, ta "nehoda" se stala hned poté."

Kaneki byl příliš zaskočený všemi těmi informacemi, takže si na rozdíl od zbytku osazenstva nevšimnul, jak si Itori tohle "napovídání" užívala. "Takže Rize někdo zabil..." Prohlásil Kaneki, ale hned nato se otočil k Renjimu. "Manažer o tomhle věděl?" Nemohl narážky Itori pustit z hlavy. "Yoshimura san ti to zamlčel, aby nedošlo k nedorozumění..." Kaneki jen nepatrně přikývnul. Takže já byl... návnada pro zabití Rize? Stal se ze mě ghoul, protože jsem se tam náhodou připletl? Ne že by snad do té chvíle ve své proměně viděl nějaký hlubší smysl, ale tohle bylo bolestivě absurdní. "Kdo proboha... Kdo by kruci udělal něco takového?" Jestli Itori čekala na další narážku, pak jí Kaneki skvěle vyšel vstříc. "Kdo? Co myslíš, Hibiki chan? Kdo by mohl mít něco proti Rize?" Zamrkala jako panenka, ale Hibiki věděla, o co jí šlo - zase. "To není jen otázka nenávisti, ale Rize měla hodně nepřátel, o to opatrnější bys měl být, Kaneki kun." Najednou se na něj dívala s tak ledově vážným výrazem, až mu přeběhl mráz po zádech. Ten tam byl úsměv, s jakým ho prvně pozdravila. "Co tím myslíte?" Hibiki od něj znova odvrátila pohled, jen krouživým pohybem lehce promíchala zbytek pití ve sklenici. "Myslíš si, že sis od Rize vzal jen její orgány? Teď máte společného víc, než by se ti líbilo - a někteří ghoulové toho s chutí využijí, když si nedáš pozor." Dopila a vstala. "Uta san, jak jsi na tom s mojí objednávkou?" Zeptala se ještě ignorujíc atmosféru v baru. "Oh, jasně, už dotahuju detaily. Stav se, až budeš mít čas." Odpověděl Uta se stejnou lehkostí. Hibiki se s díky rozloučila a původní osazenstvo opět osamělo. "Itori san, Hibiki san... s Rize nevycházela, že ne?" Nemohl se toho pocitu zbavit. "Oho, tady je někdo všímavý." Ušklíbla se. "Co se mezi nimi stalo?" Itori se trochu zamračila. "Kaneki kun, informace jsou cenná věc, víc už ti prozradit nemůžu." Prohlásila a sama si dolila sklenici až po okraj. "Co mám udělat, abych se k těm informacím dostal?" Hm, učí se rychle. "A když ty informace získáš, co pak? Pomstíš se?" Sklopil pohled, pak ale jen zakroutil hlavou. "To ne, jen..." "Jen chceš vědět proč, hm? Tak uzavřeme obchod." Itori se k němu naklonila, ústa z jedné strany krytá rukou, jako kdyby je snad někdo odposlouchával. "Nedávno ses seznámil s Gurmánem, nemám pravdu? Získej od něj nějaké informace o té restauraci pro ghouly, pak se můžeme bavit dál." Kaneki jen na prázdno polknul - vyzvídat u Tsukiyamy? Jen být v jeho přítomnosti ho dokázalo rozhodit, ale pokud to byla cena za Itoriny informace... Jestli mi může říct víc o Rize i jejích známých... V hlavě mu ale ještě zněla i slova Hibiki a ne jen ta, nebyl hloupý, všimnul si Itoriných narážek, jen si nebyl jistý, jak vážně je měl brát. Taky chtěl vědět, co se snažila naznačit Hibiki. Znova měl před sebou příliš mnoho otázek a odpovědi v nedohlednu.

Řada otázek se kupila i na straně CCG. Od Madova pohřbu Amon věnoval všechen čas hledání čehokoliv, co by ho dovedlo ke Králíkovi. Nemohl vrátit čas, nemohl najít slova, která by dokázala ospravedlnit jeho selhání, ale jestli ještě něco mohl pro svého parťáka a učitele udělat, tak najít ghoula, který ho zabil. Ten záznam viděl snad stokrát. Záznam z toho dne, kdy dva středoškoláci přišli s informacemi o malé Fueguchi - falešní středoškoláci s falešnými informacemi. Snažili se chránit Fueguchi, to bylo jasné, Mado san to věděl. Ostatní kolegové z dvacítky kolem něj raději chodili po špičkách. Tu a tam se mu někdo pokusil naznačit, že by nebylo na škodu dát si pauzu, ale Amon o odpočinku nechtěl ani slyšet, jak by mohl? Ostatní vyšetřovatelé to nemohli pochopit, nevěděli to, co Amon, Mado san pro nikoho z nich neznamenal tolik, jako pro něj, a hlavně nikdo z nich nebyl za to úmrtí zodpovědný tak, jak Amon vinil sebe. Mimo Amonovy posedlosti zbytek vyšetřovatelů demotivovala stagnace jejich vlastních případů. Gurmán byl poslední dobou sice aktivnější, to ale neznamenalo nové stopy. Vyšetřením pověřený tým se už pár týdnů nemohl pohnout z místa. Podivné bylo i vymizení aktivity Nenasytné a Králík, to byla jen třešnička na vrch. A kdyby jim snad starosti ve vlastním okrsku nestačily, pořád tady ještě byl incident v jedenáctém okrsku, který se prakticky stal baštou ghoulů. Vyšetřovatelů nebylo tolik, kolik by si ty případy zasluhovaly a minimální pokrok v jejich řešení o tom taky vypovídal. To byl jen další podnět pro vedení, aby uvolnilo několik vyšetřovatelů z centrální pobočky - a že neposlali jen tak nějakou posilu. Když ten den Amon mířil do zasedačky, aby se seznámil s novými kolegy, ani v nejmenším nečekal nasazení, s jakým se vedení CCG rozhodlo všechno řešit. "Zase ten zoufalý výraz, hm?" Hned první uvítání mu téměř vyrazilo dech. "Shinohara san!" Amonův učitel z akademie a jeden z nejzkušenějších vyšetřovatelů zvláštní třídy. "Takže Vás přeložili do dvacítky...?" Řekl stále ještě vyvedený z míry nenadálým setkáním. "Ne že bych tady na to měl zrovna dobré vzpomínky." Zasmál se a přátelsky poplácal Amona po zádech. "Ohisashiburi desu ne, Koutarou kun." Dík hovoru se Shinoharou málem přehlédnul dalšího ze staronových kolegů. "Houji san! Ohisashiburi desu." Jen si potřásli rukou. "Tohle je poprvé, co budeme u stejné jednotky." Pravda, ještě neměli možnost s Houjim přímo spolupracovat. Nicméně, nejprve vyšetřovatel zvláštní třídy, teď vyšetřovatel přidružený ke zvláštní třídě, vedení s posilami rozhodně netroškařilo. Oba dřív byli Madovi parťáci... Ozvalo se nesmělé odkašlání. Když se Amon otočil za tím zvukem, stál před ním v pozoru o poznání mladší kluk s velkýma hnědýma očima, ve kterých se zračilo odhodlání. "P-první oddělení centrály, Takizawa Seidou, je mi ctí s Vámi pracovat!" Zahlásil ve vší nervozitě. "Slyšel jsem hodně o Vašich úspěších a, ehm... Teprve loni jsem ukončil akademii, tak, eh... rád se od Vás co nejvíce naučím!" Dostal konečně ze sebe, Houji se musel jen usmát nad zmatkováním svého parťáka. Jen poslední formality a osazenstvo se zdálo být kompletní. "Shinohara san, čekal bych, že někdo Vaší hodnosti nebude pracovat solo...?" Neodpustil si Amon, ale Shinohara nad tím jen mávnul rukou. "Taky, že ne. Jen... no, řekněme, že můj parťák je teď uprostřed vyšetřování, se zbytkem skupiny se seznámíš později." To se Amon zarazil. "Se zbytkem? Kolik vyšetřovatelů vlastně poslali?" Už tihle dva mu připadali jako výjimečná pomoc, nemluvě o jejich parťácích. "Včetně nás tří šest, Kagawu ještě zdrželi na centrále, zítra se k nám přidá i s parťákem. Ah, to mi připomíná, nějakou chvíli to zabere, ale na ústředí už ti hledají nového parťáka. Jsi ještě služebně mladší vyšetřovatel, tak se kandidáti hledají hůř. Zatím to budeš muset zvládnou takhle, ale slibuju, že s tím zkusím pohnout." Vysvětlil Shinohara, Amon jen přikývnul. "Dobře, děkuji." Věděl, že to nebude hned, ale ani mu to popravdě tolik nevadilo. To, o co se musel postarat, stejně musel udělat sám. Ale stejně, takové nasazení... Řekl Kagawa, další vysoká hodnost - jako kdyby ve dvacítce očekávali to nejhorší.

Shinohara sice řekl, že mě zdrželi na centrála, ale skutečnost byla o cosi komplikovanější. Stěhování proběhlo překvapivě rychle, vybalování a zabydlování už byla jiná kapitola, každopádně, s bytem problémy nebyly. Ohledně restů na centrále jsem si byla jistá, že je vše v pořádku - případy řádně uzavřené, nechyběla jediná zpráva ani protokol, moji nováčci se zařadili pod jiné vedoucí vyšetřovatele, tak co po mně ještě můžou chtít? Do telefonu mi toho moc neřekli, snad něco ohledně parťáka. Tak či onak jsem z toho prodlení nebylo zrovna nadšená, zbytek skupiny už začal s organizací případů ve dvacítce a já měla hned ze startu dorazit se zpožděním, to nebyla dobrá vizitka. Mimo to, nechtěla jsem se z centrály vzdálit jen tak z rozmaru. Úplně jsem si nedokázala představit, jak by teď vypadalo neplánované setkání s Tadashim nebo i s Nagasem. Nehledě na moje obavy, teď byl čas řešit něco jiného a problém se skutečně týkal tebe. Na centrále mi poněkud zmateně vysvětlili, že mi přidělili do týmu medičku, která momentálně slouží v nemocnici. Do té chvíle jsem ani nevěděla, s kým budu spolupracovat, vedení se očividně nezdálo důležité podat mi dostatečné informace, ale to byl detail ve srovnání s aktuálním problémem. Prý bylo domluveno, že skončíš svoji službu v nemocnici a ode dneška se mnou budeš dělat jako řádná vyšetřovatelka CCG. Jenže se tak nestalo. Prý došlo k nějakému nedorozumění s vedením nemocnice, měli se ještě ozvat. Jenže se tak nestalo. "Kagawa san, opravdu mě to mrzí, ale asi by bylo nejlepší, kdybyste to vyřešila přímo vy. Navzdory těm zmatkům má být slečna Kurosawa ode dneška pod vaším velením, takže, no..." Jen jsem s povzdechnutím přerušila vysvětlování té dívčiny přede mnou. Očividně to bylo nepříjemné pro nás obě, ale já už stejně víc omluv slyšet nepotřebovala. "Všeobecná Kanou, že?" Ujistila jsem se a vzala si od té slečny tvoji složku, kterou se mi vedení konečně uráčilo poskytnout. "A-ano, jestli tam chcete volat, zasedací místnost jedna je volná." Jen jsem přikývla. "A jméno lékaře, pod kterým Kurosawa pracuje, náhodou nevíte?" Slečna rychle zalistovala jednou složkou. "Doktor Kanou Akihiro." S díky jsem zamířila do zasedačky. Kanou z Všeobecné Kanou, to vůbec nezní důležitě... Jednat se šéfy obvykle nebylo nic příjemného, doufala jsem ve výjimku, ale ani jsem si nedělala zbytečné naděje. "Ano, ze CCG. Jistě, počkám." Po řadě přepojování mi nakonec nějaká sestřička sdělila, že doktor zkrátka není k zastižení, že mi není schopná říct, kdy zase bude, ale že mu můžu nechat vzkaz. "Tak děkuji, raději mu ten vzkaz vyřídím osobně." Nezbývalo, než zajet do nemocnice a normálně tě odtamtud vytáhnout. S povzdechnutím jsem zavěsila. "Mattaku, nic nejde jednoduše." Vtom se ozvalo zaklepání na sklo a já málem nadskočila, jak jsem se lekla.

Před zasedačkou stál Watabe s takovým omluvným výrazem. "Kagawa san, ohayou gozaimasu." Pozdravil, když se odhodlal vejít dovnitř. "Oh, Watabe san, ohayou." Všimla jsem si několika šanonů, které zrovna nesl - všechny perfektně srovnané, jak nostalgické, to jeho puntičkářství. "Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušil, jen... jen jsem vás chtěl pozdravit. Tedy, nečekal jsem, že vás na centrále potkám tak brzy." Vysvětlil, jen jsem se pousmála. "Ne, nevyrušil a upřímně, já taky nečekala tak brzký návrat. Problémy s parťákem." Zareagovala jsem, to se Watabe zatvářil téměř šokovaně. "Hned ze začátku? Taková neúcta!" Řekl to, jako kdyby ses dopustila urážky majestátu. "Ta slečna za to zřejmě nemůže, jen byrokracie, nic nového." Uklidnila jsem ho, Watabe jen chápavě přikývnul. "Ale co ty? Jak se ti daří u Tadashiho skupiny?" Já sice ve dvacítce oficiálně začínala až ten den, ale moji nováčci už pracovali v nových týmech skoro týden. "Je to... náročné." Řekl nakonec, bylo vidět, že hledal ta správná slova. Tušila jsem proč. "Přede mnou to nemusíš nijak přikrášlovat, já ty gentlemany znám." Ušklíbla jsem se, bylo mi jasné, že Tadashiho mazáci si Watabeho jakožto nováčka budou chtít vychutnat, ale v tomhle ohledu jsem taky spoléhala na to, že ho jako šéf trochu podrží. "Je špatné nesnášet své senpaie?" Tvářil se jako opuštěné štěně, ale já nemohla než se zasmát. "Aoba s Kurihashim, co? Nic si z nich nedělej, kdysi začínali jako ty, tak si tu těžce vydobytou pozici chtějí užít." Uklidnila jsem ho, ale Watabe stále ještě pochyboval. "Nejsem si jistý, jestli budou ochotní vzít mezi sebe zelenáče jako jsem já." Přiznal. "Vyšetřovatel první úrovně není zrovna hodnost zelenáče, ale je pochopitelné, že se s nimi srovnáváš. Nicméně, u Tadashiho skupiny jsi neskončil jen proto, že jsem potřebovala někam odklidit svůj tým. Máš potenciál a jakmile to těm dvěma prokážeš, přijmou tě, věř mi. Tadashi má rád svědomité lidi, tak prostě pracuj jako u mě a nemáš se čeho bát." Prvních pár chvil jsem se skoro bála, že Watabe pustí ty šanony a vrhne se mi kolem krku. Rychle se ale vzpamatoval a zase nasadil tu seriózní tvář. "Bez obav, neudělám vám ostudu, Kagawa san! A z toho, co říkáte, se vyšetřovatel zvláštní třídy Ooe zdá být skvělý šéf, těším se, až ho konečně poznám." To jsem se zarazila. "Jak to myslíš? Měla jsem dojem, že u Tadashiho skupiny už jsi skoro týden." A Watabeho vysvětlení mě na chvílí připravilo o řeč.

Od mého přeložení se Tadashi v práci neukázal, vzal si "dovolenou ze zdravotních důvodů", což vedení zrovna nehrálo do karet. Vzhledem k posilám pro dvacítku se ostatní v centrálním okrsku museli trochu víc ohánět a elitní vyšetřovatel na dovolence tempu práce zrovna nepomáhal. Ne, že by si snad někdo dovolil něco říct, ne oficiálně. Tadashi měl zásluh ažaž a i kdyby snad někdo chtěl zpochybňovat jeho zdravotní důvody, při vzpomínce na Dravce by si to nemohl dovolit. Tu a tam se ozvalo nespokojené brebtání, nebo nějaký ironický komentář, kterého ale dotyčný rázem litoval. Tadashiho hoši nebyli ostří jen na nováčky a kdokoliv se nějak dotknul jejich šéfa, měl s těma dvěma problém. Vyjma tvrdých slov se ale Aoba s Kurihashim uměli chopit práce a kdyby snad někdo chtěl poukázat na práci kupící se na Tadashiho stole, neměl by na co poukázat. Ti dva se, i s poměrně výrazným zapojením chudáka Watabeho, postarali o vše, co jen bylo v jejich kompetenci. Zkrátka podrželi šéfa, když bylo třeba a Tadashi to tentokrát opravdu potřeboval. Od toho stěhování jsme spolu nemluvili. Asi den na to jsme si jen vyměnili pár zpráv - popřál mi štěstí v novém okrsku, já poděkovala. Neměla jsem tušení, že se takhle stáhnul. Hned mě napadalo to nejhorší - jestli se zase chytne pití... Odmítala jsem přijmout představu trosky, kterou ze sebe Tadashi hodlal udělat z velké části kvůli mně. "Ale zítra by se měl vrátit do služby, aspoň to tvrdil Kurihashi san." Stále jsem mlčela, nemohla jsem se zbavit toho špatného pocitu. "Omlouvám se, myslel jsem, že zrovna vy o tom víte." Dodal nesměle, zrovna já? Jistě, jeho snoubenka - bývalá, přítelkyně - bývalá, jeho- co vlastně? Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, ale už bylo pozdě. Watabe toho na mně za tu chvíli poznal víc, než bych si přála. "Takže se něco doopravdy stalo... Tedy, omlouvám se, vím, že mi do toho nic není, jen... Trochu vás to vzalo a už delší dobu nenosíte zásnubní prstýnek..." Zarazil svůj proslov, už v tu chvíli věděl, že řekl příliš, opravdu mu nepříslušelo zkoumat milostný život svých nadřízených. Mě v tu chvíli ale spíš zarazilo, jak čitelná jsem v poslední době byla. Všimnul si i prstýnku, huh? Jak by se dalo čekat od vyšetřovatele CCG. Usmála jsem se s určitou hořkostí, přemýšlela jsem, kolik lidí mě ještě stačilo prokouknout. "Ne, tohle tě nemusí trápit..." Zadívala jsem se na prsteníček, který ještě docela nedávno zdobil zásnubní prstýnek. "Ale nosit zásnubní prstýnek, když už nejsem zasnoubená, by nedávalo smysl, nemyslíš?" Překvapení bylo čitelné na každém kousku Watabeho obličeje. Něco v týmu tušili, ale určitě ne nic tak vážného. Nevěděl, co by mi na to měl říct. "Měla bych jít, musím si vybojovat parťačku. Tak... na tenhle depresivní hovor zapomeň a opatruj se, dobře? Věřím, že se ti u Tadashiho skupiny bude dařit." Rozloučili jsme se a já zamířila zpět do dvacátého okrsku. Cestou jsem děkovala všem božstvům, že jsem nepotkala Tadashiho ani Nagaseho. Myslela jsem, že to zvládám docela s přehledem - nový tým, nový byt, ale sotva přišla zmínka o minulosti, můj vnitřní klid se sesypal jako domeček z karet.

Rozhozená nebo ne, cestou jsem se zase dala do pořádku, teď jsem se musela soustředit na jiný problém. Než jsem dorazila do nemocnice, stačila jsem jakžtakž projít tvůj spis. Vyšetřovatelka druhé úrovně a terénní medik... Původně třináctý okrsek, pod velením- oh bože, Isamu? Slečna si užila. Alespoň dle záznamů jsi vypadala jako docela dobrý adept na parťáka. To hlavní se sice ukáže až ve službě, ale pro začátek z ní nemám špatný dojem... Jen tě do té služby dostat. Když jsem konečně dorazila do nemocnice, stálo mě to hodně času a sebeovládání, než mě asi dvacátá sestřička navedla na oddělení, kde by se aktuálně Kanou mohl aspoň pohybovat. To není doktor, ale přízrak! Během toho marného hledání mi ke všemu ještě zvonil mobil. "Houji san? Ne, omlouvám se, ještě se zdržím v nemocnici. Ne, to ne, jsem v pořádku, jen mi odmítají uvolnit kolegyni. Ozvu se, až to tady vyřídím, díky." Když už jsem chtěla odchytit další sestřičku, zaslechla jsem doktorovo jméno. Z jednoho pokoje zrovna vycházela nějaká sestřička s tím, že ty záznamy hned doktorovi zanese. Okamžitě jsem zamířila za ní a světe div se, asi o dvě patra později skutečně ta lejstra předávala nějakému lékaři. "Promiňte, doktor Kanou?" Otočil se ke mně, byl to už starší pán s šedivými vlasy a drobnými vráskami ve tváři, seriózně vypadající pán. "Ano, to budu já. Mohu vám nějak pomoci?" V duchu jsem slavila, už jsem začínala mít dojem, že doktor Kanou byl jen vymyšlená postavička. "Vyšetřovatelka přidružená ke zvláštní třídě Kagawa, potřebovala bych s vámi probrat přeložení jedné z vašich mediček." Doktorův výraz se téměř nezměnil, jen mírný pohyb obočí a jeho oči prozrazovaly překvapení. Věděl, že ho ze CCG uháněli ohledně tvého přeložení, jen neočekával, že si pro tebe vysoká šarže přijde osobně. "CCG? Jistě, to jste ale nemusela vážit cestu až sem, vyřešili bychom to i po telefonu." Přísahala bych, že mi cuklo obočí. "Raději řeším věci osobně, ne každý zvedá telefon. Tak tedy, mohla bych mluvit se slečnou Kurosawou? Ode dneška už měla být u nás." Připomněla jsem, Kanou mi jen věnoval chápavý úsměv. "To ano, ale až po skončení dnešní směny." Že by tady byl ten zakopaný pes? "Tady asi došlo k nedorozumění, ale dle příkazu o přeložení, který odsouhlasila i nemocnice, slečna Kurosawa měla být ve službě už dnes ráno - ve službě na pobočce dvacátého okrsku." Kanou zachoval kamennou tvář. "To mě skutečně mrzí, ale já se slečnou Kurosawou počítal ještě pro dnešní směnu, má své povinnosti vůči pacientům. Přeložení samozřejmě proběhne, jak si přejete, až slečně Kurosawě skončí poslední směna." Poučil mě, nezdálo se, že by chtěl ustoupit. "Se vší úctou, doktore, to nedorozumění očividně narušilo plány nám oběma, ale příkaz je příkaz - schválený nemocnicí a platný, a ačkoliv si vážím vaší práce, tohle nedorozumění CCG už připravilo o den vyšetřování a další prodlení si nemůžeme dovolit. Takže, pokud slečna Kurosawa nemusí být přítomna nějakému akutnímu zákroku, ráda bych ji převzala jako její přímá nadřízená." Konečně mu klesly koutky. "Taguchi san, najděte, prosím, Kurosawu. Jakmile skončí s podáváním léků, ať přijde do mé ordinace. Můžeme tam na ni počkat, souhlasíte, Kagawa san?"

O chvíli později už jsme seděli v oné ordinaci - Kanou za svým stolem, já v křesle naproti němu. Byla jsem docela unavená, psychicky, od rána jsem vlastně jen běhala sem a tam a přemlouvala ostatní ke komunikaci. Kanou tomu taky zrovna nepomohl, nečekala jsem, že bude tak tvrdohlavý, ale to asi v mém případě nečekal ani on. "Nerad bych, abyste si o naší nemocnici udělala špatnou představu, Kagawa san. Jen se potýkáme s nedostatkem personálu a slečna Kurosawa je cenným článkem, jistě chápete, že má určité povinnosti a zodpovědnost za naše pacienty." Sice jsem tam seděla a čekala, až dorazíš, ale stejně jsem měla dojem, že si to Kanou každou chvíli rozmyslí a řekne, že tě nakonec nepustí příkaz nepříkaz. Jako kdyby mi chtěl vsugerovat, že narušuju něco prioritního. "Pokud jde o nedostatek personálu, pak s vaší nemocnicí soucítím, CCG je na tom stejně. Doufám, že díky prioritnímu vyřešení některých případů méně lidí skončí tady u vás, doktore Kanou." Pousmál se, říct, že mi nebyl sympatický, by nebylo úplně výstižné. "U nás ne, slečno vyšetřovatelko přidružená ke zvláštní třídě, márnice je v suterénu." Přísahala bych, že se čas snad zastavil. Téměř jsem odpočívala vteřiny do tvého příchodu, opravdu se mi nechtělo pokračovat s doktorem v té přátelské debatě. "Shitsureishimasu." Už jsem málem přestala doufat, že se v těch dveřích někdy objevíš. "Kurosawa san, už jsme na vás čekali." Kanou tě pobídnul, ať jdeš dál. Já rovnou vstala v naději, že aspoň tohle vyřídíme rychle. "Kurosawa Harumin san, správně?" Jen jsem k tobě natáhla ruku. "Vyšetřovatelka přidružená ke zvláštní třídě Kagawa Shiho, těším se na naši spolupráci." Jak jsme si tak potřásly rukou, nechtělo se ti věřit, že ses toho momentu dočkala. Vážně byl čas jít? Opustit doktora i všechny jeho experimenty? Nechá tě vůbec? Jistě, že ne. Dobře jsi věděla, že tímhle nic nekončí, to, do čeho tě Kanou dostal, se nedalo vyřešit přeložením, ale i přesto jsi měla radost, že se od něj alespoň trochu vzdálíš, že se alespoň částečně dostaneš z jeho vlivu. Kanou s tebou vcelku stručně probral nějaké papíry a bylo téměř hotovo. "Tak, bylo mi potěšením s vámi spolupracovat, Kurosawa san. Věřím, že se nevidíme naposledy." Řekl ti s tím falešným úsměvem, který už jsi tak dobře znala. "Kagawa san, rád jsem vás poznal." Nutné formality. "Nápodobně, doktore Kanou." Oboustranně vynucené formality. "Počkám, než si sbalíš věci. Potkáme se u parkoviště před hlavním vchodem, ano?" Ani se mi nechtělo věřit, že je vše konečně vyřízeno. Jen jsem venku dohledala mobil. "Houji san, konečně vyřízeno. Ne, to je na dlouho. Jistě, na pobočku? Dobře, do hodiny určitě, díky." Myslím, že jsme ten den obě nemocnici opouštěly s určitou úlevou, alespoň prozatím.

Nová skupina vyšetřovatelů ve 20.okrsku se pomalu, ale jistě, začínala tvořit. Jak se Amon dozvěděl od Shinohary, další den by se k nim měli přidat další tři vyšetřovatelé. Nečekal, že jednoho pozná ještě ono odpoledne. "Shinohara Yukinori u telefonu...ano...ano? Ehh..ano, hned tam budu." Zaklapl telefon a s výrazem plným beznaděje ostatním ohlásil, že musí jet na policejní stanici pro svého podřízeného. Amon jel s ním.

Na policejní stanici už čekal strážník a malý bledý klučina. Shinohara se strážníkovi představil a snažil se dát veškerá nedorozumění do pořádku. Amon mezitím nespustil oči z bledého mladíka, který působil, že na něčem jede. A tohle má být CCG vyšetřovatel? Jakmile Shinohara dal vše do pořádku, domáhal se Suzuya od strážníka omluvy. Strážník ale odmítl, což neměl dělat. Ve vteřině měl strážník na sobě přilepeného Suzuyu, jazyk v uchu a zuby cítil na lalůčku. Po několika dalších vteřinách byl strážník bez ucha a Suzuya byl se svým počínáním velmi spokojený. Svoji pozornost věnoval teď Amonovi, který z toho celého divadýlka měl husí kůži až na nohou. "Vy budete Kotaro Amon, že? Moc mě těší, já jsem Juuzou Suzuya!" Představil se bledý mladík a šokovaný Amon se tak seznámil s dalším členem vyšetřovací skupiny.

Mezitím, co si Amon zpestřil odpoledne, odvolala mě sestřička z pokoje, kde jsem kontrolovala pacienty. Prý se mám dostavit za doktorem Kanouem. Co ten zase po mě chce? Jako by mi už takhle dost neotravoval život. Hned jak jsem mohla, došla jsem do Kanouovi ordinace, kde ale nebyl sám. Byla jsi tam i ty. A nevypadala jsi zrovna z Kanouovi přítomnosti nadšeně. "Kurosawa Harumin san, správně?" Natáhla si ke mně ruku. "Vyšetřovatelka přidružená ke zvláštní třídě Kagawa Shiho, těším se na naši spolupráci." Konečně jsem věděla, kdo bude můj nadřízený. Do dnešního dne jsem pořádně nic nevěděla. Hloupé maličkosti, to řeší všichni furt, ale aby dostal člověk pořádné informace, to ne. S doktorem jsme vyřešili ještě nějaké administrativní formalitky a mohlo se jít. Utíkala jsem do šaten zabalit si své věci. Mezitím si na mě čekala na parkovišti a volala s Houjim. "Houji san, konečně vyřízeno. Ne, to je na dlouho. Jistě, na pobočku? Dobře, do hodiny určitě, díky." Zaklapla si telefon a pár minut na to už jsi viděla mě, jak se k tobě blížím velmi rychlým krokem a velkou kabelou přes jedno rameno a bílým pláštěm přes druhé. "Kagawa san, ještě jednou děkuju za vysvobození!" Uklonila jsem se na projevení úcty a upřímného vděku. "Vy jste měla nějaké informace o tom, že už mám být dneškem s vámi? Kan...doktor Kanou mi říkal, že mě pustí až příští týden.." postěžovala jsem si a mezitím jsme nastoupili do auta. "Stavíme se cestou ještě na pobočce. Potřebuji něco vyřešit s Houjim. Aspoň poznáš část svých budoucích kolegů." Usmála ses a jelo se. Cestou jsme se bavili o takových těch věcech, o kterých se lidé normálně při seznamování baví. Mluvili jsme hlavně o práci a zkušenostech, než o osobních životech. Na to budeme mít ještě spoustu času a hlavně vhodnější příležitosti. Kdo by taky na potkání vyprávěl, že si momentálně prochází předmanželskou krizí nebo že má v rodině ghoula?

Dojeli jsme na pobočku a vydaly se hledat Houjiho. Našly jsme jej v jedné zasedací místnosti. A nebyl tam sám. Řešil tam něco se svým podřízeným, kterým byl Takizawa Seido. "Houji-san, omlouvám se za zpoždění. Nicméně dovol mi představit ti moji novou parťačku, Kurosawa Harumin. Harumin, tohle je Kousuke Houji," odmlčela ses na chvíli a já si podala ruce s Houjim. "A jeho parťák Seido T-" "Takizawa! My už se známe ^^." Usmála jsem se na Takizawu a znova mu podala ruku. Jakmile jsme byli všichni seznámení, poprosil tě Houji, zda za ním můžeš jít a pomoct mu něco vyřešit. V zasedací místnosti jsme zůstali jen já a Takizawa. "Upřímně jsem překvapený, že si mě vůbec pamatuješ." Zakroutil Takizawa nevěřícně hlavou. "Vždyť jsme spolu prokecali téměř celý den, jak bych mohla zapomenout?" Věnovala jsem mu další úsměv. "Takže, my teď budeme jako jeden tým? To bude skvělé! Teda ne že by bylo super, že se tu objevilo tolik ghoulů, ale vždycky je radost poznat při práci nové kolegy." Usmál se. I já se usmála. "Jo, bude to super." Přitakal jsem. "Netušíš, kam vlastně šli Kagawa-san a Houji-san?" Zeptala jsem se, koukajíc směrem, kterým jste se odebrali pryč. "Pravděpodobně řeší ještě něco kvůli té nemilé dopolední aférce s tím problémovým dětskem." Založil si Takizawa naštvaně ruce do podpaží. "Problémový dětsko?" Nechápala jsem. Takizawa vyměkl a dal se do vysvětlování. Problémový dítě byl Suzuya Juuzou, který během dneška způsobil všude chaos. Hlavně pak na policejní stanici, kde strážníkovi ukousl ucho. Nemilá představa...

Ani jsme se nestačili pořádně zapovídat a ty i Houji jste byli zpátky. A nejen vy. Byl s vámi i Amon, Shinohara a již zmiňovaný Juuzou. Všichni se všemi seznámili. Ano, tohle byl náš tým, který měl vyšetřovat hned několik případů. Při seznamování s tím problémovým dítětem jsem čekala jakoukoliv reakci, ale určitě bych nečekala to, co právě řekl...."Juuzou Suzuya, těší mě Harumin-san. *snif snif* Mimochodem krásně voníš...jako bonbón!" Zářil Juuzou nadšeně a stále mi držel ruku. Trochu mě to zaskočilo. Kdo by taky čekal, že vás někdo přirovná k bonbónu při prvním seznámení? Tváře mi lehce zrudly (a nejen mě), ale snažila jsem se zachovat klid. Už při podání ruky jsem si všimla jeho modifikací. A ani já jsem neotálela. Zvedla jsem jeho ruku blíž k sobě a detailně si prohlížela jeho prošitou kůži. "Tohle je vážně úžasné! Neskutečná čistá a pečlivá práce. Nikde žádné hnisání nebo jiné nepříjemnosti. Musíš mít v rukách neskutečný cit, jako chirurg!" Juuzou byl asi lehce vyveden z míry. Pravděpodobně mu jeho prošívání ještě nikdo nepochválil. Ostatní kolem nás si jen museli ťukat na čela. "Tak, moji drazí. Pro dnešek to rozpustíme, každý má určitě své plány a povinnosti. Juuzou, ty půjdeš ještě se mnou, mladý pane! S ostatními se uvidíme zítra ráno!" Zavelel Shinohara a vzal si Juuzoa stranou. Jak rychle jsme se přivítali, tak rychle jsme se zase rozloučili.

Osud tomu asi tak chtěl, když jsme se s Takizawou potkali ještě na parkovišti. Jaká to náhoda (nebo osud?), že naše auta stála hned vedle sebe. Jako nedorostlí puberťáci jsme se tomu náležitě zasmáli. "To je teda gól. Ze všech parkovacích míst si vybereme zrovna tyhle. To je určitě nějaké znamení." Usmál se nadšeně Takizawa. "Zajisté. Určitě je to znamení, že z nás bude skvělý tým!" Oba dva jsme stáli u svých aut a smáli se a povídali si. Parkoviště bylo prázdnější a prázdnější a v jednu chvíli nám to už přišlo opravdu divné. "Jak dlouho tady stojíme?" "Zas tak dlouho snad né? Počkej, podívám se," vyhrnula jsem si rukáv a podívala se na své hodinky na levé ruce. Když jsem zjistila, že už tu stojíme necelou hodinu, vykulila jsem nevěřícně oči. "Tak buď mám rozbité hodinky, nebo už tady tlacháme dobrou hodinu." Takizawa se nevěřícně podíval na svůj telefon, aby zkontroloval čas. "No fakt že jo, to je šílený! Vždyť tu stojíme nanejvýš tak deset minut!" Znovu jsme se tomu zahihňali. Pak Takizawa posbíral veškerou svou odvahu a využil vhodné příležitosti. "Nevím jak tobě, ale domů se mi rozhodně ještě nechce." "To mě taky ne," stále jsem se hihňala. "Co kdybychom sjeli do nějaké kavárny a dopověděli si to u zákusku s kávou?" Takizawa trošku znejistěl. "Souhlasím. Určitě je to lepší nápad, než stát tady na parkovišti. Celý den jsem na nohou, takže si ráda sednu. Oh a už jsem ti říkala, jak si pro mě Kagawa-san přijela do nemocnice?" A tak jsme dalších deset minut odemykali auta a startovali motor, než jsme úplně sedli za volant a zajeli do jedné nejbližší kavárny. Já stihla ještě poslat bratrovi zprávu, že dorazím později.
V kavárně jsme si dál povídali. Ani jeden z nás se nestačil divit, kolik si toho máme co říct. Taky jsme tam zůstali do zavíračky a úplně zapomněli na to, že další den máme začít vyšetřovat nepěkné případy s ghouly.

Mezitím, co my se seznamovali a tvořili nový tým, bratr byl několikrát venku s Tsukiyamou. Jelikož se ti dva znají už opravdu delší dobu a v minulosti si několikrát pomohli, nebylo by překvapením, že zrovna Shun je Shuuovým věrným hostem v jeho speciální restauraci, kde jednou za čas pořádal velmi...rozmanité akce a jen tak někdo se do této ghoulí restaurace nemohl dostat. Shun dostal pozvánku na další akci, kterou Tsukiyama pořádal. Se slovy "máš se na co těšit" byl bratr skutečně zvědavý, co si Shuu přichystal tentokrát. O tomto místu a o svém členství mi bratr nikdy neřekl. Přišlo mu to moc surové a přeci jen, co oči nevidí, to srdce nebolí a všechna jeho tajemství nepotřebuju vědět.
Jedné noci dorazili všichni významní ghoulové do restaurace. V maskách samozřejmě. Shun čekal cokoliv, ale že si Tsukimaya jako hlavní chod vybere zrovna Kanekiho, to i na bratra bylo moc. "Ty idiote, přeskočilo ti?!" Sykl na něj, ale Tsukiyama si do svého velkolepého plánu nenechal mluvit. "Mlč a dívej se!" Řekl pyšně. Shun věděl, že kdyby se něco stalo Kanekimu, byl by to průšvih na entou a hlavně by tím zklamal mne. Svou milovanou sestřičku. "Okamžitě to zastav! Jestli se mu něco stane, Haru nám to nikdy neodpustí a se CCG budou větší problémy!" S Tsukiyamou to ale nic nedělalo a dál koukal na živé představení, kde už opravdu jen sám Kaneki bojoval o svůj holý život s přerostlým "mazlíkem" paní A. Když už to vypadalo skutečně bledě, Kanekimu zčervenalo pouze jedno oko a všichni jen lapali po dechu. "To je on! Jednooký ghoul!" Údiv se nesl sálem rychlostí blesku a i sám Tsukiyama strnul. Než mu Shun stačil cokoliv říct, z mazlíka paní A byla jen krvavá sprška a hromada mrtvého masa, na kterém si smlsli pozvaní ghoulové.

Shun neváhal ani na okamžik a ujal se šokovaného a na smrt vyčerpaného Kanekiho. Tohle Shuuovi jen tak neprojde, pomyslel si bratr a odváděl bezvládného Kanekiho pryč. Dovedl ho k němu domů, ale Kaneki byl natolik vyděšený, že nechtěl u sebe zůstat sám. Nakonec ho Shun doprovodil do Anteiku, odkud měl klíče. "Hlavně v klidu. Zůstanu dole, abys byl klidnější. Tohle Gurmetovi nedaruju. Kdybych jen tušil, že tě tam přivede...Moc mě to mrzí, chlape." Omluvil se Shun Kanekimu, který to vnímal tak na půl a nebyl schopný o něčem víc přemýšlet.

Další ráno bylo v Anteiku opět živo. Všichni se postupně dozvěděli o tom, čím si Kaneki prošel. Yomo z toho byl taky velmi naštvaný. Za tuhle událost může víceméně Itori a její dloubání. Kdyby Kanekimu nenasadila brouka do hlavy, nemuselo se tohle vůbec stát.
Yoshimura si vzal stranou Shuna, aby se ho vyptal na detaily, které si Kaneki těžko pamatuje. Shun sám netušil proč, ale věřil Yoshimurovi a osud tomu chtěl, aby se mu svěřil i s tím, že je členem restaurace, že opravdu nebyl jen náhodný kolemjdoucí. Yoshimura působil, jakoby tohle už dávno věděl. Shun si těžko zvykal na tyhle reakce nereakce.

Nicméně Shun si o tomto incidentu chtěl promluvit i s Tsukiyamou, který byl ale momentálně nedostižný. Kde ten cvok zase lítá?!

Když jsme se večer sešli s bratrem doma, vůbec nechtěl mluvit o tom, co se stalo. Věděl, že by mě jen naštval. Nicméně on si rád poslechl o mém přeložení a prvním seznámení s novými kolegy.

Nastal další den. Vyšetřovatelé ze CCG už se sjížděli na své pobočky a případně již zahájili vyšetřování. Náš nový tým se měl teprve sejít. V zasedací místnosti byl první Suzuya Juuzou, který byl plný energie. Jen co dveřmi prošel Amon, Juuzou už jej z dáli vítal. Amonovi to nedalo a musel Suzuyovi rázně připomenout, že by měl zlepšit své chování a oblékání. Do hádky se později přidal i Takizawa, kterého Suzuya neskutečně vytáčel. Jakmile jsme se sešli téměř všichni, musel tu hádku Shinohara opět zastavit. "Ale no tak, pánové, přece se tu nebudeme kočkovat kvůli malichernostem...a před dámami!" Klidnil morálku v zasedačce Shinohara. Když už se skutečně všichni uklidnili a posadili na svá místa, mohla začít naše první porada. Díky Shunovi jsem mohla občas pronést nějaký "svůj" nápad, kde a proč by mohl jaký grázl být. Nicméně jakékoliv Shunovi stopy jsem se snažila takříkajíc zamést pod koberec.

To ráno, co jsme tak horlivě diskutovali, se do kavárny Anteiku přiřítila mladá dáma, vyděšená a zoufalá. Byla to přítelkyně Nishia. Hledala u Kanekiho pomoc. Nishio totiž vypadal na umření a Kimi o něj měla strach a nevěděla, za kým jiným by vůbec mohla jít. Kaneki, jakožto dobrá a chápající duše, pomohl Kimi a vzal ze skladu kus masa. Kimi mu byla neskonale vděčná. Maso se už k Nishiovi ale nedostalo. Ani Kimi se již nevrátila. Místo toho ležel před Anteiku dopis s růží, který nevěstil nic dobrého....

Uběhlo sotva pár minut, co jsem volala Houjimu, když jsem zpozorovala tvoji siluetu. Docela svižně jsi dorazila i s pořádně nabalenou taškou a bílým pláštěm, který už se ti dovnitř ani nevešel. „Kagawa san, ještě jednou děkuju za vysvobození!“ Musela jsem se usmát nad tvým nadšením, ale lhala bych, kdybych se tvářila, že se mi taky neulevilo. Mít hovor s jedním nejmenovaným doktorem za sebou bylo více než uspokojivé. „Vy jste měla nějaké informace o tom, že už mám být dneškem s vámi? Kan...doktor Kanou mi říkal, že mě pustí až příští týden…“ Jen jsem zlehka zakroutila hlava otevírajíc dveře od auta. Příští týden, huh? O tom se přede mnou nezmínil. „Mám takový dojem, že doktor Kanou neměl v plánu se s tebou v nejbližší době rozloučit. Každopádně, jsem ráda, že tyhle formality už máme za sebou,“ odpověděla jsem. Akorát sis věci hodila na zadní sedadlo a mohlo se jet. „Stavíme se na pobočku, je třeba projít aktuální případy, dneska to bude spíš papírování, ale aspoň poznáš ostatní kolegy,“ ujistila jsem tě, ještě než jsme vyjely z nemocničního parkoviště. I kdyby to měla být celá kopa lejster, bylo ti to jedno, hlavně, že už ti Kanou nebude dýchat na záda, alespoň prozatím. Nemluvě o tom, že takhle, v terénu, zase budeš mít víc možností, jak včas varovat Shuna. Přece jen to byl cizí okrsek, nechtěla jsi nic podcenit, následky by totiž mohly být osudné pro vás pro oba.

Ne, že by snad cesta na pobočku trvala tak dlouho, ale i ta chvíle, a především nekonečné zastávky na světlech, byly ideální příležitostí trochu se poznat. Já o tobě věděla akorát to, co jsem si cestou do nemocnice stačila přečíst v tvých papírech, a ty? Kdo ví, neměla jsem tušení, jestli jsi o mně kdy slyšela, prakticky v tom autě seděli dva docela cizí lidé. „Jestli se nepletu,  přeložili tě z třináctého okrsku, že? To ti určitě velel vyšetřovatel přidružený ke zvláštní třídě Isamu,“ nadhodila jsem během cesty. Velel, ano, to bylo výstižné slovo. Ačkoliv jsi to formulovala docela zdrženlivě a slušně, tvá reakce vypovídala o tom, že spolupráce s Kentou nebyla procházka růžovým sadem. Ostatně, kdo ho jen trochu zná, nemůže než soucítit. Na druhou stranu jsem to brala jako dobrou vizitku, protože kdo si něco odsloužil s Kentou, ten už musí něco umět. „Doktor Kanou si tě očividně docela cenil, nelituješ nakonec té změny? Tedy, táhne tě to ještě do terénu? Snad budeš mít čas zase si zvyknout, ale nemůžu ti nic slíbit, aktivita ghoulů je poslední dobou stálá jako aprílové počasí,“ pokračovala jsem, kolona se konečně pohnula. Věnovala jsem se řízení, to mi ale nebránilo poslouchat tvoji odpověď a občas přikývnout. „No, hádám, že budeme mít ještě dost času se poznat, ale kdyby ses chtěla na cokoliv zeptat, nejen ohledně práce, směle do toho,“ dodala jsem ještě, ale naše seznamování se chvíli nato muselo odsunout na vedlejší kolej. Konečně jsme dorazily na pobočku dvacátého okrsku.

Houji se při našem hovoru zmínil, že Shinohara s Amonem museli odskočit ven vyřídit něco ohledně Shinoharova svěřence, ale do detailů nezabíhal. Tak či onak jsem tušila, že se nakonec stejně všichni potkáme na pobočce, navíc, co se dalo dělat? Dneska se snad s problémy s parťáky roztrhl pytel, pomyslela jsem si poněkud ironicky, ale pokud jde o Shinoharu, neměla jsem sebemenší obavy, že by si s danou lapálií nedokázal poradit. „Houji san, omlouvám se za zpoždění, dočasný nadřízený nechtěl moji parťačku uvolnit, musela jsem všechno řešit osobně,“ omlouvala jsem se, sotva jsme se s Houjim pozdravili, ten ale jen chápavě pokýval hlavou. Jen málokterý vyšetřovatel CCG by neměl zkušenosti s úřednickým šimlem, hlavně pak vyšší šarže. Pozdravila jsem i Takizawu, který už zase stál v pozoru a co nejuctivěji se snažil odpovědět, aniž by se zakoktal. „Ráda bych Vám představila svoji novou parťačku, vyšetřovatelka druhé úrovně a terénní medik Kurosawa Harumin,“ představila jsem tě, načež jsi měla absolvovat další seznamovací kolečko, nebo ne? Houjiho stranou, ale Takizawa ti rozhodně cizí nebyl, i když ani on nečekal, že by sis snad pamatovala jeho jméno. Vždyť jste se přece viděli jen jednou, ne? Jen jsme si s Houjim vyměnili pohledy, působilo to jako shledání dlouholetých přátel spíš než seznámení s kolegou. „Mohla bys na chvíli?“ ozval se Houji a letmo naznačil k protější zasedačce. „Oh, jistě, ti dva si očividně mají ještě hodně co vyprávět,“ ušklíbla jsem se, neunikl mi ani Houjiho vševědoucí úsměv.

Ani nevím, jestli jste postřehli naše drobné komentáře nebo aspoň náš odchod, tak či onak jsme vás na chvíli nechali o samotě. „Tak medička, huh, proto ta nemocnice?“ nadhodil vzápětí Houji, jen jsem přikývla. „Přesně tak, promiň, jestli sis dělal starosti,“ oba jsme se nad tím nedorozuměním nakonec zasmáli. „Takže, Shinohara san taky nahání svého parťáka?“ dovtípila jsem se v návaznosti na náš poslední hovor. „Už ho našel, vlastně mi volal chvíli po tobě, jen… jsi připravená na problémy?“ „To je u nás snad povinnost, ne?“ ušklíbla jsem se, ale vzápětí jsem zase zvážněla. „Něco už jsem slyšela, problémové dítě, hm?“ Suzuyova pověst už dolehla i k mým uším, nicméně, ten poslední incident, jaký mi Houji ve zkratce vylíčil, jen vykreslil Suzuyu v ještě temnějších barvách. „Vážně ucho?“ ošila jsem se při té představě, ale jestli si někdo zasloužil politovat, tak to byl Shinohara. „Bohužel, Shinohara san je z něj docela nešťastný,“ přiznal Houji. „To věřím, ale jestli toho kluka někdo dokáže zvládnout, tak je to právě on,“ dodala jsem, opravdu jsem si nedokázala představit lepšího a trpělivějšího učitele-parťáka, než byl Shinohara. „Snad se to brzy vyřeší, měli by se do hodiny vrátit, ale kdo ví.“ Sotva to Houji dořekl, všimli jsme si trojice mířící naším směrem. „My o vlku…“ ušklíbla jsem se a oba jsme vyšli těm třem naproti.

„Ale, mě snad šálí zrak!“ Shinohara zareagoval jako první a se svou obvyklou srdečností mě pozdravil. „Ohisashiburi desu, Shinohara san,“ opětovala jsem jeho pozdrav, zatímco Suzuya si mě zkoumavě prohlížel. Jen jsem se usmála úmyslně ignorujíc všechno, co jsem o něm doposud slyšela, i jeho takřka zavádějící vzezření. Malý hubený kluk oblečený spíš do cirkusu než do kanceláře, jeden by se hádal, jestli v těch hubených ručičkách vůbec udrží quinque, ale jestli jsem se o něčem za těch x let u CCG přesvědčila, tak právě o tom, že není radno kohokoliv podceňovat jen na základě vzhledu. Shinohara si toho všimnul a jen letmo Suzuyu dloubnul do ramena. „No tak, Juuzou,“ pobídl ho, ale očekávaný pozdrav se nedostavil, Suzuya se na mě jen dál zamyšleně díval. Zrovna příjemné to nebylo – ani pro mě, ani pro Shinoharu. „Ty musíš být Suzuya, že? Kagawa Shiho, těší mě,“ chopila jsem se slova, Suzuya snad něco zamumlal, přikývnul, Shinohara si akorát znaveně promnul kořen nosu. Nemá to lehké, co? „Kagawa jun tokutou,“ ozval se vzápětí další hlas. Amon do té chvílí stál lehce v pozadí a nedovoloval si přerušit náš hovor. „Vyšetřovatel první úrovně Amon Koutarou, těším se na naši spolupráci,“ představil se ve vší formálnosti a už se chystal k úkloně, to jsem ho ale gestem opatrně zadržela a místo toho k němu natáhla ruku. „Nápodobně, Amon ittou,“ odpověděla jsem s lehkým úsměvem, akorát jsme si potřásli rukou. Není to tak, že bych snad nechtěla dodržovat všechny ty formality, jen je nerada podsouvám tam, kde nejsou nezbytné. Pokud jde o vyšetřovatele s nižší hodností, ať už to jsou mí podřízení nebo ne, nerada mezi námi buduji zeď z přeslušných oslovení a titulů, respekt je důležitý, ale ani by jako nějaké pozlátko neměl zbytečně zabírat drahocenný čas.

Než jsme se v plném počtu vrátili k tobě a Takizawovi, ještě jsme si ve zkratce stačili vyjasnit všechna nedorozumění a zdržení; naší eskapádou v nemocnici počínaje, Juuzovým zatčením konče. Ještě dotáhnout do konce to nekonečné seznamování a mohli jsme se dát do práce. O Amonovi i Shinoharovi jsi už pochopitelně dost slyšela a vlastně i něco o Juuzovi, ani to Seidou ve vašem krátkém rozhovoru neopomněl. Každopádně, řečené problémové dítě umělo udělat dojem. Poté, co ho Shinora s Amonem vyzvedl na policejní stanici a vyřídil všechny nepříjemnosti, co jen Juuzou stačil způsobit, dostalo se mladému vyšetřovateli pořádné sody, tentokrát mu Shinohara nic nedaroval, taky měl proč být rázný, ale Juuzou se zase rychle oklepal a dál se tvářil vcelku bezstarostně. Tedy zpočátku, ale cestou na velitelství docela zamlknul. Možná se tvářil, že Shinoharova slova na něj neměla pražádný vliv, ale skutečnost byla trochu jinde. Juuzou tak neměl zrovna náladu zdravit se s dalšími vyšetřovateli, ale když se mu naskytl zajímavý podnět, s radostí v mžiku změnil svůj přístup. „Suzuya Juuzou, těší mě Harumin-san. *snif snif* Mimochodem krásně voníš...jako bonbón!“ Shinohara už ten den neměl slov, pokud šlo o jeho svěřence, tentokrát ale ani nemusel, jelikož se téměř okamžitě ozval Takizawa. „Oi, Juuzou, přeskočilo ti?! Takhle mluvíš s kolegyní, navíc s vyšší hodností?!“ Takizawa se tě okamžitě zastal, ale Suzuya jen otráveně našpulil pusu. „Huh? Co ti pořád vadí?“ Ale dřív, než se ti dva stačili dostat do pořádné hádky, ses do hovoru znova vložila ty. Nemohla sis totiž nevšimnout červených stehů, které se táhly Suzuyovi po pravé ruce, krku a pár jich měl v obličeji. Drobné, čistě provedené, tvé zkušené oko ihned rozpoznalo mistrovskou práci! „Tohle je vážně úžasné! Neskutečná čistá a pečlivá práce. Nikde žádné hnisání nebo jiné nepříjemnosti. Musíš mít v rukách neskutečný cit, jako chirurg!“ Tvé nadšení Suzuyu zprvu zaskočilo, pak se ale s radostí naladil na stejnou vlnu. „Dělám je jen sterilní jehlou. Ty se o tyhle věci zajímáš?“ Pohotově jsi přikývla. „Jistě, jsem medik, takže se v tomhle vyznám. Ale ty vpichy v obličeji jsou riskantní, používáš nějaké anestetikum?“ Nikdo z přítomných nevěděl, kdy a jak se to seznamování takhle zvrtlo. Shinohara jen nevěřícně kroutil hlavou, zatímco já na Houjiho tázavý pohled mlčky odpovídala, že k tomu opravdu nemám co dodat. No, alespoň je oddaná svojí práci… „Ehm, ehm, tak už bychom se snad mohli pustit do práce…“

Jak už jsem tě varovala v autě, náš první den spolupráce skýtal pořádnou dávkou papírování, přesněji třízení a přerozdělování. „Nejspíš už jste o většině těch incidentů slyšeli, každopádně se v poslední době udála řada věcí, které vyžadují pozornost CCG,“  zahájil naši poradu Shinohara. „Pád jedenáctého okrsku,“ ozval se Amon, Shinohara jen přikývnul. „Ta informace je pochopitelně veřejnosti utajena, aby nedošlo k panice, nicméně, v tuto chvíli v jedenáctém okrsku nezbyl nikdo schopný bojovat s ghouly. Posily z centrály by se teď měly starat o zajištění bezpečnosti tamních rezidentů, to se týká i devátého a dvanáctého okrsku, kde v poslední době došlo k řadě útoků na vyšetřovatele,“ pokračoval Shinohara ve výčtu všech těch neradostných zpráv. „Pokud je situace v jiných okrscích natolik vážná, proč centrála vyhodnotila i dvacátý okrsek jako rizikový? Ve srovnání s ostatními lokacemi je tady aktivita predátorů minimální,“ namítl Amon. „Jde o osobní odhad, ale právě dvacátý okrsek se stal útočištěm, nebo minimálně lovištěm, řady nebezpečných solitérů – Gurmán, Nenasytná a teď i Králík…“ na to Amon nic nemohl namítnout, jen nepozorovaně zaťal ruku v pěst a nechal Shinoharu pokračovat, „Mimo to, pokud by se situace vyhrotila i v dvacátém okrsku, vzhledem ke stavu sousedních okrsků by nás ghoulové snadno mohli obklíčit. Náš tým tak plní i jakousi preventivní funkci. Padly i teorie o možném spojení mezi tímto okrskem a událostmi v okrsku jedenáctém.“ „Možné spojení?“ chytil se toho Seidou. „Ghoulové nepracují v rámci skupiny, takže fakt, že se jim daří nás takhle likvidovat, je docela zarážející, ne? Z toho se dá usuzovat jen jedno – ghoulové se stávají organizovanějšími, aby zničili CCG.“ To nebyl dobrý závěr debaty, ale fakta mluvila jasně, navíc, od toho nás přece do dvacítky poslali, ne? Zamezit tomu nejhoršímu, jak prosté.

Nikdo asi nechtěl pomyslet na to, co by se stalo, kdyby ghoulové v tomto ohledu uspěli, než ale tahle katastrofa měla nastat, naše skupina se konečně pustila do organizace konkrétních problému dvacátého okrsku. Ten den jsme jen letmo prošli a utřídili dostupné materiály, abychom si mohli rozdělit jednotlivé případy a následujícího dne je se vším všudy začít řešit. „Naší prioritou budou Nenasytná a Gurmán,“ oznámil Shinohara, načež se obrátil k Amonovi, „a Králík, pochopitelně, ale ten zůstane v tvé kompetenci, jako odveta za Madoa.“ Tohle rozhodnutí Amona trochu překvapilo, doteď kolem něj všichni kolegové chodili po špičkách, ale nešlo přeslechnout, jak se bavili o Madově smrti a o všem kolem toho. Řada z nich si myslela, že by od toho měl Amon raději dát ruce pryč vzhledem k osobním důvodům, ale pro něj to byla jedna z hlavních pohnutek vyšetřovat dál. „Byl bych rád, kdyby ses do toho pustil s pomocí našich dam, souhlasíš?“ Shinohara bral na Amona velké ohledy, daleko větší, než by se vůbec obtěžoval jakýkoliv jiný velitel. Uvědomoval si, co pro Amona Madova smrt znamená, ale stejně dobře věděl, že by nebylo moudré nechat v tom Amona samotného se všemi výčitkami, potlačovanými emocemi a jeho proslulým workoholismem. „Ah, jistě, rozumím,“ odpověděl konečně, načež se Shinohara podíval naším směrem. „Můžete s námi počítat,“ potvrdila jsem naše pozice, Shinohara jen spokojeně pokýval hlavou. „Houji, ty si s Takizawou vezmeš Gurmána a nám zbývá Nenasytná,“ ukončil to Shinohara s pohledem upřeným na lehce znuděného Suzuyu, který si zrovna na ruce vyšíval další vzor. Gurmán, věděla jsi o něm víc než kdokoliv jiný v té místnosti. Asi by tě nemělo překvapovat, že je Tsukiyama v hledáčku CCG jako jedna z velkých ryb okrsku, každopádně bylo zvláštní sedět tam s vědomím toho, co se na bratrova dlouholetého přítele chystalo – ne, že by v tom snad Tsukiyama byl nevinně.

Zdálo se, že máme první společný den za sebou. Tentokrát jsme na poměry CCG skončili brzo, žádná veselá noční – ne, že bychom snad nepočítali s tím, že to zanedlouho přijde. Vesměs jsme si šli každý po svém, respektive po skupinkách, jelikož Houji, Shinohara a nedobrovolně i Suzuya měli společnou cestu, o tvém setkání s Takizawou ani nemluvě. Já a Amon jsme odcházeli mezi posledními, ačkoliv, on se k odchodu vlastně neměl. Zastavila jsem se a otočila se k němu. „Ještě nejdeš?“ zeptala jsem se. „Chtěl jsem projít pár videozáznamů,“ přiznal Amon, i když toho měl v plánu daleko víc. Co byl Mado pryč, Amon si prakticky permanentně dopřával přesčasy a začínalo to být na něm vidět. „Ty s možnými podezřelými?“ Vybavovala jsem si, že o nich byla zmínka v jednom ze seznamů důkazů. „Ano, ty, přitakal Amon, snad doufal, že tím mé dotazy skončí a nechám ho v klidu pracovat, to se ale přepočítal. Vrátila jsem se ke stolu, u kterého Amon ještě pořád postával. „Přesčasy, hm?“ „Všichni je přece děláme,“ hájil se, jen jsem souhlasně pokývala hlavou. „Řekni, kolikátá noční by to byla?“ Nebyly to jen tmavé kruhy pod očima, stačil delší pohled a nešlo si nevšimnout únavou opuchlých očí. „Kolikátá?“ Můj dotaz ho rozhodil, taky s touhle debatou vůbec nepočítal. Amon byl Shinoharovi vděčný, že mu dovolil na případu dál pracovat, ale kdyby snad sobecky zatoužil po něčem dalším, pak by si přál mít ve vyšetřování volnost jako předtím. Nepotřeboval k sobě další lidi, tohle byl přece jeho boj, jeho chyby, jeho zodpovědnost, jeho vztek a výčitky, nechtěl k sobě nikoho dalšího, a přece tu teď stál se mnou v pozici, do jaké se neplánoval dostat. „Chápu, že nikdo nechce ten případ vyřešit tolik jako ty, ale je zbytečné takhle se teď ničit,“ začala jsem, Amon jen uhnul pohledem, „navíc, děláme na tom jako tým, nemá cenu, aby se jeden bez vědomí ostatních přetěžoval a přidával si práci,“ pokračovala jsem, znova se na mě podíval. „To jistě, ale já to zvládnu.“ Jistě, že to zvládne, vydrží, tahle práce je to nejmenší, co pro dosažení spravedlivé pomsty může pro svého učitele a parťáka udělat. „O tom nepochybuju, ale až ráno.“ „Prosím?“ Tohle se vůbec nevyvíjelo, jak si Amon představoval. Jen jsem si povzdychla a znova se na něj zadívala. „Nerada se oháním svojí hodností, tak to ber jen jako radu od kolegyně, ale ať už je vyšetřovatel sebelepší, KAŽDÝ si někdy musí odpočinout,“ řekla jsem to s klidem, ale důrazně. Vím, že jsem možná nehrála fér, co si Amon mohl dovolit vůči nadřízenému, ale neudělala jsem to jen z nějaké samolibosti. Shinohara i Houji to nepochybně cítili stejně, nikdo z nás nechtěl, aby si Amon tímhle případem ještě víc ublížil. Postavila jsem se ke dveřím a čekala. „Až po tobě,“ pobídla jsem ho, pro tentokrát musel kapitulovat. Nakonec jsme společně zamířili k východu. Skoro jsme nemluvili, jen sem tam někdo dodal něco k organizaci zítřka. „Spoléhám na tebe, že Kurosawu a mě zasvětíš do aktuálního stavu případu,“ řekla jsem ještě, když už se zdálo, že se naše cesty rozdělí. „Jistě, vše je zpracováno ve složce případu,“ ujistil mě Amon. „Tak tedy ráno, Amon ittou,“ rozloučili jsme a já mohla jen doufat, že se doma nebude prací zaobírat tolik, jako kdyby zůstal v kanceláři.

Doma, huh? Když jsem ten večer dorazila do bytu, trápilo mě něco docela jiného než práce. „Tadaima,“ řekla jsem snad jen ze zvyku, ale můj hlas se akorát rozléhal v bytě, kde na mě nikdo nečekal. Pokud šlo o vybalování a ukládání věcí, tak jsem v tomhle ohledu už byla zabydlená, ale rozhodně jsem nemohla říct, že jsem doma. Odložila jsem bokem pracovní věci, dopřála si horkou sprchu a nakonec se donutila něco malého sníst, nějak jsem neměla na nic chuť. Měla bych být po dnešku unavená? Spokojená, že se vyřešilo tvé přeložení? Motivovaná k pokroku v případu? Možná, ale já necítila absolutně nic. Jako by mi něco chybělo, všeobjímající prázdnota, kterou nebylo čím zaplnit. Snad jsem to přisuzovala faktu, že už to bylo pár let, co jsem naposledy bydlela sama. Tak, odvykla jsem si, protože tvrdit, že nejsem zvyklá na samotu, bylo snazší, než si přiznat, že mi chybí Tadashi. Nemohla jsem dostat z hlavy ten hovor s Watabem, zdravotní dovolená? Tadashi, co to děláš… Přemýšlela jsem o tom, jak následujícího dne zjistit, jestli se opravdu vrátil do práce, a když už mi hlavou vířily ty nejhorší scénáře, nevydržela jsem to a sáhla po mobilu. Ještě není tak pozdě, ne? Jindy by touhle dobou- po práci, ale zůstal přece doma, třeba-

Nehledě na shluk vzájemně si odporujících myšlenek jsem nedokázala odlepit mobil od ucha a s téměř zatajeným dechem jsem naslouchala monotónnímu vyzvánění, než to všechno přerušil Tadashiho hlas: „Shiho? Děje se něco?“ Byl překvapený, víc jsem z těch pár slov nedokázala vyčíst. „To ne, jen, promiň, už je asi pozdě, vzbudila jsem tě?“ Mohla jsem si jen domýšlet, co asi právě dělal. „Vůbec ne,“ odpověděl, na moment nastalo ticho. „Já-“ „Chtěla jsem-“ Jeden druhému jsme skočili do řeči a hned zase zmlkli. „Promiň, ty první.“ „Ne, jen pokračuj.“ „Byla to hloupost, jen dál, prosím…“ Povzdechla jsem si a chopila se slova: „Náhodou jsem dneska narazila na Watabeho,“ začala jsem. „Vracela ses na centrálu?“ „Vracela, prý sis vzal dovolenou, ze zdravotních důvodů…“ „Ah, tohle…“ Jako by se dovtípil, proč vlastně volám. Tadashi si jen znaveně prohrábnul vlasy, nemyslel si, že by to úplně utajil, jen nečekal, že se o něj budu takhle zajímat. „Vzal, znáš to, přepracovanost, ale zítra se zase vracím do služby.“ Kéž by to bylo jen tohle. Jako předtím, když jsem si z bytu odnášela poslední tašky, tak i teď jsme oba věděli, jak se věci mají, ale nikdo se to neodvážil říct nahlas. „Tušila jsem to… Měl by ses šetřit,“ zareagovala jsem, dělala jsem si o něj starosti a Tadashi to věděl, jen se musel sám sebe ptát, jestli bych se ozvala nebýt toho setkání s Watabem. Záleží ti na mně ještě? „Shiho, zbytečně se strachuješ,“ řekl to s klidem, skoro konejšivě, nebo jsem si to jen namlouvala? Možná jsem jen tolik chtěla slyšet ten tón v jeho hlase. „Snad máš pravdu…“

Pokud jde o staré známosti, jeden takový „vztah“ se rozhodl oživit i Shun. Co jste se s bratrem přestěhovali do dvacítky, Tsukiyama ho čas od času kontaktoval a v rámci vzpomínky „na staré dobré časy“ Shun přece nemohl odmítnout ani pozvání na jednu netradiční večeři. O téhle sešlosti se ti ale nezmínil a ani to neměl v plánu, ghoulí restaurace, kam měli ten večer Tsukiyama a Shun namířeno, totiž představovalo všechny ty děsivé a kruté detaily existence ghoulů, které by ti Shun jen nerad vystavoval na odiv. Shun měl za to, že za ty roky už alespoň tuší, co může a nemůže od Tsukiyamy čekat, ale Shuu se tentokrát překonal. Dokonce i Shun nevěřil vlastním očím, když mezi dnešními „chody“ uviděl Kanekiho. „Ty idiote, přeskočilo ti?!“ Ale Tsukiyama se jen spokojeně usmíval a plný očekávání sledoval gradující souboj, souboj o život. Shun mohl naléhat, jak chtěl, ani zmínka o tobě, ani zmínka o CCG, Tsukiyamovi to bylo jedno jako všem ghoulům kolem, až do toho okamžiku. Kaneki mohl děkovat za svůj „dar“ a zároveň ho proklínat, ale v jakémsi zvráceném prozření se Tsukiyama rozhodl, že jednooký ghoul by byl pro takovou akci příliš vzácným kouskem. A zatímco se ostatní ghoulové po Tsukiyamově zásahu zaobírali novým „chodem,“ Shun bez váhání doběhl ke Kanekimu a dostal ho ven. Pomohl mu dojít domů, ale Kaneki byl tak otřesený, že ho tam nemohl nechat samotného. Nakonec Shun Kanekiho dovedl do Anteiku a pro jistotu tam sám nocoval, aby se Kaneki bez obav aspoň mohl pokusit usnout.

Přežil to, tím ale zdaleka nic nekončilo. Ještě, než se Kaneki probudil, narazili na viditelně nevyspalého Shuna Yomo a Yoshimura. „Zdá se, že jsi toho příliš nenaspal,“ vyrušil ho Yoshimura, Shun sebou jen lehce trhnul. „Ah, tenchou, Yomo san,“ Shun se rychle vzpamatoval a vstal. Byl to jen rychlý odhad, ale stačil jediný pohled na ty dva a Shun se dovtípil, že vědí, co se stalo. A následující hovor to jen potvrdil. Yomo už stačil i vynadat Itori, měl to tušit, ta její provokace vždycky něco zažehne, měl ji zastavit, dokud to ještě šlo. Ale co se stalo, stalo se, a zatímco se Kaneki ještě vzpamatovával, Tsukiyama už přemýšlel o dalším kroku. Osud tomu chtěl, že mu Nishiovo zranění hrálo do karet. Bylo to už pár dní a ta rána se nehojila, co víc, Nishio už ani nemohl pít kávu, nebylo nic, čím by mu Kimi mohla pomoct. Ale jen ho bezmocně sledovat, jak trpí, s tím se nehodlala smířit. Kaneki byl jediný, s kým o tom mohla mluvit. A taky ji nezklamal, aspoň si to říkala, když se po tom hovoru vracela domů s příslibem pomoci. Jenže domů už nedošla…

Když o pár hodin později Kaneki u svých dveří našel úhledně složený dopisní papír a s ním rudou růži, nebylo pochyb o tom, že Tsukiyama chtěl tu „večeři“ dotáhnout do konce. S každým slovem toho dopisu se ho zmocňovaly panika a pocit viny a bylo to o to horší, když se k němu doslova doplazil Nishio. Očividně na hranici sil hledal Kimi a Kaneki pro něj neměl dobré zprávy. Byl zázrak, že se Nishio vůbec dostal až ke Kanekimu, nemluvě o tom, že chtěl jít s ním. A taky šel, ale co vlastně tihle dva zmohli proti Tsukiyamovi? Kaneki to nevěděl, ale byl si moc dobře vědom toho, že nemůže dopustit, aby kvůli němu trpěl nevinný člověk. Tsukiyama se chtěl sejít v jednom kostel, jako kdyby už to nebylo dost dramatické, jeho hra na varhany vše jen dokreslovala. Jako by hrál hlavní roli v nějaké zvrácené grotesce, Tsukiyama si tu pozornost nezdravě užíval a stejně tak si liboval v tom, jak tahal za nitky. „TSUKIYAMA!“ Nishiův zlostný hlas přerušil Tsukiyamův malý koncert. „Nishio Nishiki kun, huh? Tebe jsem ale nezval,“ prohodil Tsukiyama se samolibou lehkostí. „Vrať ji zpátky, zatracený zmetku!“ „Oh, už chápu…“ Protahoval to, aby ne, bavil se. „Měl jsi v plánu ji sníst? Je mi líto, ale ta mladá dáma je kořením k dnešnímu chodu. Přesněji řečeno, bude, chci Kanekiho kun ochutnat v té nejlepší podobě,“ prohlásil s neskrývanou radostí. „Ano, přesně to chci! Chci sníst Kanekiho, zatímco on bude jíst!“ Jeho hlas už dávno kolísal mezi afektem a šílenstvím, velkolepá gesta jen umocňovala jeho posedlost. „Zvrácený…“ Zasmál se. „Zvrácený? Já? Zvláštní… Kdybych snad takový opravdu byl,“ Kaneki se nestačil ani nadechnout, když se Tsukiyama objevil přímo u něj, „byla by to jen tvoje chyba, že jsi se mnou tohle udělal. Měl bys za to nést odpovědnost, Kaneki kun,“ dořekl to a jeho prsty už se natahovaly po lákavé kořisti před ním. Kaneki nebyl schopný zareagovat, ne v tu chvíli, ne dost rychle, nebýt Nishia, Tsukiyama by se dočkal snadného vítězství. Nishio téměř okamžitě skončil někde bokem v krvi a prachu, Tsukiyama se s ním nehodlal zdržovat. Pak už to šlo ráz na ráz. Kaneki mohl jen tiše děkovat za všechny tréninky, kterými ho Yomo a Touka nechali projít, to ale neměnilo nic na faktu, že měl Tsukiyama výrazně navrch.

Kaneki už ani neměl přehled, kolik ran zkusil vykrýt, kolikrát ho Tsukiyama poslal k zemi, kolikrát jeho výpady neměly žádný efekt. Když už bůhví po kolikáté ležel v prachu a Tsukiyama se pomalu přibližoval, došlo na nečekanou záchranu. I Tsukiyamu musel ten útok překvapit. „Už je to dlouho, co mě někdo dokázal zranit,“ prohlásil téměř se zalíbením a ačkoliv se mu z poraněných očí řinula krev, měl je do široka otevřené. „Touka chan…“ Vskutku nečekaná záchrana. Tsukiyama jen mimoděk vytáhnul sněhově bílý kapesník a setřel si s ním všechnu krev z obličeje, oči už se mu stačily zahojit. „Zranit? Až s tebou skončím, nebudeš se moct ani najíst,“ ušklíbla se Touka a protáhla se. Tsukiyama se zasmál. „Přišla jsi ty dva zachránit? Jak dojemné… a na tebe nezvykle laskavé…“ „Tch, nebuď směšný. Toho idiota Nishikiho stranou, ale jestli Anteiku přijde o dalšího zaměstnance, budu mít akorát víc práce,“ odsekla Touka a udělala pár kroků vpřed. „No budiž, uštědřím ti lekci, když tolik chceš,“ zašklebil se Tsukiyama a s grácií odhodil své sako. V další minutě už mezi ním a Toukou probíhal litý boj. Po chvíli se k nim přidal i Kaneki, ale ač byli s Toukou sehrání, pro Tsukiyamu stále nebyl problém odrazit jejich útoky. V jednu chvíli poslal Touku k zemi, zatímco Kanekimu zlomil ruku. Ochromený bolestí neměl, jak zabránit dalšímu útoku. Tsukiyama mu vrazil ruku do břicha a jakoby nic mu vyrval kus masa, který lačně zhltnul. „TRES BIEN!“ Omámený tou fascinující chutí se jen prohnul v zádech a dramaticky rozhodil rukama. Z konečků prstů mu ještě kapala Kanekiho krev. „V životě jsem nic takového neokusil… ta naprostá harmonie… Proklatě, ještě předčil má očekávání!“ Tsukiyama byl v transu, Touka toho chtěla využít, ale to jediné sousto eskalovalo víc než jen jeho posedlost. Ten úder šel skrz, hluboká rána v oblasti břicha. Touka zůstala ležet na zemi v kaluži vlastní krve a nad ní se tyčil Tsukiyama s kakuganem a kagune v plné kráse. O chvíli později už šel Tsukiyama ke Kimi, aby mohl „dochutit“ dnešní specialitu. Na Nishia by úplně zapomněl, kdyby po něm v poslední chvíli neskočil. Vzhledem k jeho stavu už ho musela pohánět jen čirá vůle, byl zesláblý, zničený a Tsukiyama si s ním hrál jako s hadrovou panenkou, ale i přesto Nishio odmítal nechat mu Kimi na pospas.

Zoufalá situaci si žádá zoufalé řešení, ale zariskovat a doufat v úspěch v tu chvíli bylo to jediné, co Kaneki a Touka mohli udělat. Těžko popsat vztek, jaký se Tsukiyamy zmocnil, když viděl Touku, jak drze rve Kanekiho maso, jak si dovolila odepřít mu byť jediné sousto té vzácné delikatesy. Už neměl tak výrazně navrch, už neměl prostor a ani chuť jen tak si hrát. Kdo ví, jak by ten souboj nakonec dopadl. Tsukiyama by se jen těžko vzdal, ale jak daleko by zašel? Nechal by se kvůli své posedlosti zabít? Zabila by ho Touka? Možná, kdo ví, ale Shun ji nenechal. Už od toho hovoru s Yoshimurou chtěl Shuua najít a při nejmenším si s ním pořádně promluvit, ale najít ho nebylo jen tak. Zabralo mu to dost času, než ho vystopoval až k tomu kostelu, navzdory tomu ale dorazil včas. Ať už byl Tsukiyama jaký byl, Shun ho v rámci možností považoval za přítele a nenechal by ho jen tak umřít. Touka ale tolik pochopení neměla. „O co se snažíš, zelenáči?!“ sykla na něj, když Shun zablokoval její útok a nadále jí stál v cestě. „Boj už skončil, pro vás pro oba,“ řekl Shun a jen koutkem oka zavadil o dobitého Tsukiyamu, který ležel v krvi za ním. Pravděpodobně ani nevnímal Shunovu přítomnost, jen dál něco nesrozumitelně mumlal. „Jsi snad na jeho straně?!“ vyjela po něm Touka téměř připravená zaútočit, ale Shun jen zakroutil hlavou a sám vytasil kagune. „Nepouštěj se do dalšího sporu, nemusí zbytečně umřít, ne?“ To Touko vytočilo ještě víc, ale přece jen by stála proti úplně čerstvému soupeři, zatímco ona byla unavená a zraněná. Nemluvě o tom, že neměla ponětí, jak silný Shun mohl být. „Ten především zbytečně žije!“ Nicméně, nechala Tsukiyamu být. Gurmána stranou, byla tady řada věcí, o které bylo třeba se postarat – ranění, svědci…

Ten večer, nebo spíš noc, sis o bratra dělala starosti. Byla jsi sice zvyklá, že tu a tam zmizel a šel si po svém, vždycky se ale vrátil, v pořádku. Tentokrát to ale trvalo moc dlouho, nehledě na to, že co byl zase v kontaktu s Tsukiyamou, mizel takhle daleko častěji. Shun se vrátil pozdě v noci, ale ty jsi ještě byla vzhůru. Byl to jen okamžik, než si tě všimnul, ale i ten prvotní dojem stačil, abys pochopila, že se něco stalo. Shun se tvářil zachmuřeně, bylo vidět, že má zlost. „Nee chan? Ty ještě nespíš?“ podivil se, jeho výraz se okamžitě zjemnil, ale ani tak mu z očí nezmizela ta směsice smutku a vzteku. „Ne, bála jsem se… že ses do něčeho zapletl, žes narazil na CCG, kdo ví, kdes vlastně byl…?“ vyčetla jsi mu. Pravda, ulevilo se ti, když se Shun objevil ve dveřích, ale stejně by sis přála, aby ti tohle nedělal. Možná, kdyby se hned zavřel ve svém pokoji, třeba by vydržel mlčet, ale pod tvým pohledem se vytratila všechna snaha uchlácholit tě nějakou výmluvou nebo tě prostě ignorovat. Posadil se naproti tobě a hluboce si povzdechl. „Haru, než ti to vysvětlím, slib mi jednu věc,“ Shun se tvářil neobvykle vážně, „ať už by zkoušel cokoliv, dej si na Tsukiyamu pozor, on je- Shuu je… prostě nevyzpytatelný,“ dodal Shun a pustil se do vyprávění. Od ghoulí restaurace, přes únos Kimi, až po události v kostele, Shun ti to rozhodně nedávkoval. „Ale co mě štve nejvíc, pak prostě zmizel!“ rozčiloval se Shun, „Pomáhal jsem Nishia dostat do Anteiku, a když jsem se vrátil, byl pryč. Nechápu jak a kam mohl jít, nebyl ve stavu, aby se mohl hýbat, zatracený blázen!“ Nebylo lehké rozeznat, jestli byl na Tsukiyamu Shun tolik naštvaný, nebo jestli si o něj dělal starosti, pravděpodobně obojí.

Život ve dvacítce šel dál, ale ani v centrálním okrsku to nestagnovalo. Tadashi se opravdu vrátil do práce tak, jak slíbil. V jeho týmu se o tom nemluvilo, prostě jen dál pokračovali v práci, ale jak mazáci Aoba s Kurihashim, tak i nováček Watabe, věděli, že Tadashi nebyl „jen přetažený.“ A víc než tušení měl i Nagase. Už moje přeložení bylo zvláštní, a Tadashiho dovolená? Ten šel vždycky z nemocnice rovnou do další akce, Nagase si nemohl vzpomenout, kdy naposledy si Tadashi udělal volno. Nemluvě o tom, že se mu zdál odtažitější. Co se vrátil do práce, bylo to o cosi lepší, ale stejně měl Nagase dojem, že se mu Tadashi tak trochu vyhýbal. To ale mezi kolegy nemohlo fungovat napořád. „Můžu si přisednout?“ zeptal se, když jednou během oběda narazil na Tadashiho v jídelně. „Jo, stejně už jsem na odchodu,“ odpověděl Tadashi, Nagase si jen povzdechnul. „Jo, to vidím…“ Tadashi měl snězenou sotva půlku oběda. „To víš, resty, nemám čas na jídlo,“ dodal Tadashi, ale nezdálo se, že by Nagaseho přesvědčil. „Platíš za tu dovolenku, co? Ale co vím, tvoji hoši to zvládli docela obstojně,“ pokračoval Nagase, nechtěl Tadashiho nechat tak snadno utéct. „Zvládli, ale nemůžu je nechat dělat všechno,“ zašklebil se Tadashi. „A Shiho?“ Tadashi strnul, věděl, proč se s Nagasem nechtěl moc vybavovat. „Co myslíš?“ „Jak se má? Co je ve dvacítce, ani nejsme v kontaktu, ale hádám, že vzhledem k situaci ani posily neví, kde jim hlava stojí,“ nadhodil Nagase, jako by snad Tadashi věděl o tolik víc. Nagaseho skryté narážky ho neskutečně vytáčely a vytáčely ho o to víc, že si nebyl jistý, co všechno jeho kolega ví. „Jak říkáš, má toho hodně, v dvacítce to poslední dobou jde od desíti k pěti,“ přitakal Tadashi, doufal, že tím Nagaseho umlčí, ale doufal marně. „Co se to s vámi stalo?“ Zarazilo ho, jak se Nagase tvářil. Očividně ho to trápilo. Tadashi dost dobře nevěděl, jak mu odpovědět, jestli mu vůbec odpovědět. Tolik se staral – neměl by, co mu je vlastně do toho? A přesto nemohl říct, že by vůči němu cítil jen zlost. Pokud ale měl Tadashi na někoho opravdový vztek, pak jedině sám na sebe, na tom se nic nezměnilo, ale ať už chtěl Nagasemu říct cokoliv, nestihl to. „Ehm, Ooe tokutou, Nagase ittou…“ snad poněkud nesměle jim do hovoru vstoupil Watabe. „Omlouvám se, že Vás ruším, ale přidělili nám nový případ, máme výjezd,“ oznámil Watabe a Tadashi asi za nový případ nikdy nebyl tak vděčný. „Jak jsem říkal, ani čas na jídlo,“ ukončil to Tadashi, letmo popřál Nagasemu dobrou chuť a s obrovskou úlevou zamířil za svými povinnostmi.

Vyšetřování pokračovalo i ve dvacátém okrsku. S rozdělením případů se každý tým soustředil na svůj vlastní rébus a že bylo co rozlousknout. Ačkoliv se aktivita Nenasytné prakticky stáhla na nulu, Shinohara stále nechával případ ve své kompetenci, jen rozeslal informace dalším pobočkám, kdyby dotyčná přece jen změnila rajon. „Vyšetřování, vyšetřování, fajn, ale Shinohara saaan~ Nešlo by to urychlit a konečně mi dát pořádnou quinque?“ naléhal Suzuya jako kdyby dítě žadonilo o zmrzlinu. „Nešlo, tvoje bikaku je ideální proti rinkaku Nenasytné,“ zamítnul to hned Shinohara s věcným klidem. „Ale když ji zabiju, dostanu novou quique, jak jste slíbil, že jo?“ naléhal dál Suzuya, Shinohora mu to jen mimoděk odkýval. „Jistě, jistě…“ Suzuya po skončení porady vesele odešel bůhví kam, očividně se nemohl dočkat, až se pustí do pátrání v terénu. Shinohara už tak optimistický nebyl. „Stalo se něco?“ Amon si nemohl nevšimnout změny v jeho výrazu. „Ne, jen… no, Nenasytná už zřejmě bude mrtvá…“

Práce možná pokračovala, ale občas to drhlo i mezi vyšetřovateli. Suzuya byl nestandardním členem týmu, o tom nebylo pochyb, jen někteří s ním neměli takovou trpělivost jako třeba Shinohara. Nejvíce sporů si pak užíval Takizawa. Suzuya byl jako ztělesnění naprosté negace všeho, co by měl správný vyšetřovatel mít a dodržovat, navíc celé vyšetřování bral jako hru a quinque jako hračku, o nějaké úctě ke kolegům nemluvě. Jeden den to ale vygradovalo. Zrovna jsme se sešli před další poradou, měli jsme tak akorát čas nachystat si materiály, možná si dojít pro kafe, ale Suzuya už dávno seděl v zasedačce a dělal si tam malý piknik. Nikoho nepřekvapilo, když mu za to Takizawa hned vynadal, taky to nebylo poprvé, ale když se vzápětí ozval výkřik, všem bylo jasné, že je něco jinak. My dvě jsme zrovna mířily do zasedačky s kávou v ruce, ale zastavily jsme se hned ve dveřích. Suzuya a Takizawa stáli každý na opačné straně stolu, Suzuya se vítězně šklebil, zatímco Takizawa si jen zakrýval nos a bylo vidět, že mu z něj teče krev. „Tady bude potřeba medika,“ kývla jsem na tebe a vzala od tebe tvoji kávu. Ty jsi hned spěchala Takizawovi pomoct, to už dorazil i zbytek skupiny. „Oni se poprali?“ nevěřil Amon. „Je někde po ruce lékárnička?“ povzdychla jsem si. „Přinesu ji,“ ozval se Houji a akorát minul Shinoharu, ten se jen nevěřícně plácnul do čela, když viděl tu scénu. „Juuzou, napadnout kolegu? Tohle už je příliš!“ A zatímco Suzuyu čekalo kázání, Takizawa se měl dočkat ošetření. Houji v mžiku přinesl tu lékárničku, já akorát dala bokem všechny papíry a kávu, abys měla Takizawu kde usadit a ošetřit. „Zat-cenný spra-ek, ať si- nepřeje-“ huhlal Seidou, zatímco si držel ruku na zkrvaveném nosu. „Můžu? Ošetřím ti to,“ pobídla jsi ho a ač neochotně, Seidou dal pryč tu ruku a nechal tě zhodnotit své zranění. Musela to být slušná rána, mohla jsi jen doufat, že mu ten nos nezlomil. Bylo třeba pořádně to vyčistit, zamezit krvácení, ideálně to trochu narovnat a zpevnit, jen kdyby sebou tolik nešil. „Zůstaň aspoň chvíli v klidu, můžeš?“ Seidou jen zamumlal rychlou omluvu a pokusil se ti vyhovět, vlastně byl úplně strnulý a marně se snažil fixovat pohled na cokoliv jiného, jen ne na tebe. To šlo ale docela těžko, když jsi mu v nezbytné blízkosti ošetřovala obličej. Krom nosu sis ještě všimla drobné krvavé ranky na pravém spánku, zřejmě škrábanec? Tak či onak sis nejspíš nemyslela, že své lékařské dovednosti uplatíš takhle v kanceláři.

My ostatní jsme vás akorát zpovzdálí pozorovali a ač to bylo lehce nemístné, docela jsme se bavili. „Jeden by řekl, že ho dřív zraní ghoul než vlastní kolega,“ zakroutila jsem hlavou. „Dobře, že máme po ruce medika,“ dodal Amon. „Na tohle jen tak nezapomene,“ přidal se i Houji s nepatrným úsměvem na rtech. Tušila jsem, že asi nenarážel jen na samotnou rvačku. Seidou by Suzuyu nejraději přetrhnul, naprosto ho znemožnil, nemluvě o tom, že to bolelo jako čert. Pěkně se předvedl před svými nadřízenými i před tebou. Seidou zoufale přemýšlel, jak si zachovat poslední zbytky důstojnosti, ale bylo to marné, kor s tvým obličejem jen pár centimetrů od jeho. Byl dokonale vyvedený z rovnováhy, nejraději by někam zmizel, ale dobře věděl, že nemůže jen tak utéct. A tak tam seděl a trpěl tu potupu a zároveň s rozporuplnými pocity přijímal tvoji laskavou pomoc.