Kashiwase Hibiki

Jméno: Kashiwase Hibiki
Věk: 22 (15.5.)
Rasa: Ghoul
Povolání: Novinářka

Výška: 175 cm
Barva očí: Tmavě zelená
Barva vlasů: Tmavě modrá, dlouhé lehce přes lopatky
Jiné znaky: Poklepávání prsty prakticky o cokoliv (známka zamyšlení)

Povaha: Jsem provokatér, který ale zná dobré načasování. Vím, kdy co říct a kdy naopak mlčet, líbí se mi být hercem v tomhle obrovském divadle, ale pozice mlčenlivého pozorovatele je kolikrát taky dosti poutavá. Zajímá mě názor ostatních, jejich hodnoty, motivy a preference – lidé jsou vskutku fascinující. Dnes je tolik poukazováno na to, co nás ghouly od lidí odlišuje, ale společného toho přitom máme daleko víc. Jsem cílevědomá a přirozeně zvědavá, mám ráda výzvy a nevěřím na dokonalost, vždycky je co zlepšovat a co zjišťovat, což mě, hlavně na mé práci, tolik baví. Vím o svých slabostech, ale taky je umím dobře skrýt a naopak využít své přednosti. Už jsem se naučila, že pokud chce ghoul v tomhle rozkošném světě přežít, jsou vlastnosti, které zkrátka musí potlačit. Dbám na dobrý dojem, jsem ke všem slušná, s příležitostnými drzými poznámkami, starám se o svoji garderobu a o vzhled obecně, zkrátka se snažím působit jako dáma. Jsou to drobnosti, ale mám z nich dobrý pocit a navíc mi ulehčují život. Od ghoula to může znít zvláštně, ale mám určité morální zásady, pevné přesvědčení, které se odráží v tom, jak řeším věci, ať už jde o práci, nebo o „jídlo“.
Minulost: Nebýt ghoul, byl by můj život docela obyčejný. Žila jsem s rodiči, i když trochu v ústraní. Školu mi nahradily domácí lekce mých rodičů - mamka překladatelka a táta přednášející na univerzitě. Ze začátku to bylo skoro idylické, ale nic netrvá věčně, že? Bylo mi třináct, když nás odhalili vyšetřovatelé CCG – odhalili a mamku rovnou zabili. Říkejte si, co chcete, ale ghoulové taky mají city, možná jsme uvyklejší násilí, ale to je tak jediný rozdíl. Ta ztráta mě pochopitelně zasáhla, ale ne tolik jako tátu – toho přímo zničila. Utekli jsme a dlouhou dobu se přesouvali z okrsku do okrsku, až jsme se konečně usadili. Vlastně ne, spíš mě táta nechal za sebou. Vždycky, když říkal, že musí něco vyřídit, bylo mi jasné, že se pouštěl do dalšího „lovu Holubů“. Jednou ale odešel a už se nevrátil, myslela jsem si, že ho snad taky dostali a po týdnech bez informací jsem tomu i uvěřila, ale skutečnost byla jiná. Nedlouho poté jsem narazila na zvěsti o ghoulovi, který chaoticky střídá okrsky a v každém vraždí vyšetřovatele CCG. Pomsta, nesmrtelné cliché, ale pochopitelné. Myslela jsem si, že táta hledal ty vyšetřovatele, kteří mohli za matčinu smrt, ale to byl omyl. Hodnost nebo zásluhy nebyly důležité, dokonce ani oddělení – vyšetřovatel, nebo jen kancelářská krysa? Jedno jako druhé, pracovali pro CCG a to bylo pro tátu dostatečným důvodem, aby je zabil. Být to pomsta, pochopila bych to, nezlobila bych se, alespoň ne tolik, ale tohle byl prachsprostý masakr. Kvůli tomuhle bezhlavému honu mě opustil? Hádám, že ghoulové si nemohou dopřát ten luxus být dětmi, dospíváme rychle, anebo umíráme. I tak jsem přece jen byla malá, zranitelná a opuštěná – všemi. Po půl roce tátova krvavá jízda skončila, co vím, vyšetřovatelé ho zajali a převezli do 23. okrsku – Cochlea jistě není záviděníhodný domov…
Tak či onak, já se od minulosti do jisté míry distancovala. Nezapomněla jsem, koneckonců, je to část mého života a odrazový můstek pro přítomnost, snažit se zapomenout by bylo zbabělé, ale jen blázen se nechá minulostí svázat. Ať se na to dívám, jak chci, o rodinu jsem přišla, teď mám úplně jiné vazby. Potkat mě v civilu, nerozeznali byste mě od obyčejného člověka. Pracuju jako investigativní novinářka pro jeden plátek, zaměřuju se hlavně na sociálně patologické jevy a zločinnost obecně. V tomhle světě ghoulové nejsou jediní, kteří ubližují. Takoví lidé, ti, kteří popírají svoji lidskost a škodí druhým, si nezaslouží nic jiného, než se stát mojí kořistí. Ačkoliv sympatizuji s politikou Anteiku, jídlo si sháním sama. Říkají mi různě – soudce, karma, pro CCG jsem Smrtihlav, ale pro určité lidi jsem noční můrou. Čím zkaženější je duše, tím sladší je maso…
Rodina:
Kumakiri Hatsu (Otec)
Kumakiri Fumika (Matka)

Zájmy: Dost času trávím prací, ale jen část v kanceláři. Často jsem na obchůzkách i mimo Tokio, ráda cestuju a poznávám nová místa a lidi. Zajímám se o cizí jazyky, takové dědictví po mamce, ale zatím plynule mluvím čtyřmi jazyky včetně své mateřštiny – japonsky, čínsky, anglicky a italsky. Mám ráda divadlo, hlavně balet a operu, ale nepohrdnu ani sportovním vyžitím. Koneckonců, někdo jako já se musí udržovat ve formě, ne? Vyjma bojových sportů spojených s mým tréninkem mě baví tenis, squash a jóga.

Kagune
Typ: Rinkaku
Schopnosti: Moje kagune docela připomíná můj kakugan, nicméně, v základní formě tvoří motýlí křídla. Tento tvar ale mohou přesáhnout, jednotlivé větve se mohou rozrůstat, zkracovat, křivit se dle libosti. Poslouží stejně dobře jako ostří i štít.
Vzhled:


Vztahy:

Yoshimura - Musím přiznat, že manažera Anteiku docela obdivuju. Jeho přístup k našim rozdílným světům je mi sympatický. Ráda se v Anteiku občas zastavím a i když Yoshimura zřejmě úplně neschvaluje moje výlety za potravou, částečně chápe moje pohnutky a vzájemné pochopení je dnes docela vzácná věc.

Yomo Renji - I když jsem ho přímo nekonfrontovala, vím, že mě kolikrát sledoval. Hádám, že mě na Yoshimurův příkaz hlídal, aby si mohl ujasnit, jak velká hrozba pro dvacátý okrsek a hlavně pro Anteiku jsem. Ne, že bych mu to měla za zlé, je to logický tah. Každopádně, Yomo a jeho kamenná tvář mě nikdy nepřestanou udivovat. Občas si pohrávám s myšlenkou, jak by se ten jeho klid a mlčenlivost daly prolomit.

Uta - Masku potřebuje asi každý ghoul a Uta zkrátka nabízí to nejlepší. Není to ale oprava nebo objednávka nové masky, co mě láká do jeho obchodu. Docela jsem si oblíbila jeho nevinný a zároveň krutý smysl pro humor, ale hlavně to tajemno. Jsem novinářka, přirozeně zvědavá a Uta je pro mě jako přirozený podnět. I když se naše hovory občas podobají výměně otázek a hádanek, prozrazují víc, než se může zdát. Je zkrátka dobré vědět, koho se zeptat.

Itori - A když byla řeč o zdrojích, pak nelze opomenout Itori. Ráda si do jejího baru skočím na skleničku, ale občas se uvolím k menší službičce výměnou za nějaké informace.

Tsukiyama Shuu - Pokud jde o Gurmána, těžko hledám slova. Co pro mě vlastně znamená? Rival? Pochybuji, můj jídelníček by se mu asi nelíbil. Nepřítel? To asi ne, na to jsme oba dost chytří, abychom si uvědomili rizika. Tak tedy přítel? Stěží, možná tak náhodný společník - otravný a neodbytný, ale i ta Tsukiyamova groteska má občas své kouzlo.

Vzhled:

Time Skip: